Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live 10. kapitola

12.03.2010 (16:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5934×

10. kapitola Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.

„Zavolám Charliemu, třeba je ještě šance, že se Bella vrátila,“ oznámila jsem rodině. Vzala jsem mobil a vytočila to velmi známé číslo.

Chvíli to vyzvánělo a pak to někdo zvedl.

„Swanovi.“ Když jsem uslyšela ten odporný medový hlas, rozklepala se mi ruka.

„Kdo je tam?“ Ona se ještě ptá? Co tam ta mrcha dělá! Viděla jsem jak celá rodina zbystřila, ale nevíce Edward. Chtěl mi vytrhnout mobil z ruky.

„Ty se ještě ptáš ty malá zmije! Co tam děláš? Jestli jsi Charliemu zkřivila jen jediný vlas tak si mě nepřej!“ vrčela jsem do telefonu.

„Charlie? Máš tu telefon.“ Slyšela jsem jak říká. Byla jsem z toho v šoku. Co se tam děje?

„Charlie? Jsi v pořádku? Neublížila ti? Proboha co tam dělá? Přijedeme jen co to půjde, ale do večera by jsme tam měli být…“ snažila jsem se s ním mluvit, ale přerušil mě.

„Nikdo se vás neprosil, aby jste sem přijeli. Jen zůstaňte tak kde jste!“ Byl naštvaný. Ale proč na nás? Co mu Victorie řekla? Vydírá ho?

„Cože Charlie? Ale Victorie…“ snažila jsem se pokračovat.

„Nepleťte se do toho, je tu jen na návštěvě. Neublíží mi…“ Cože!

„To nevíš jistě Charlie. Prostě přijedeme! Nenecháme tě tam s ní o samotě!“ Stála jsem si za svým.

„Jak chcete,“ řekl rezignovaně a zavěsil. Zůstala jsem stát a nevěděla co říct.

„Je Charlie v pořádku?“ ozvala se Esme. Jen jsem přikývla.

„Ale co tam ta mrcha chce?“ To byl Emmett. Ale jak to sakra mám vědět? Copak nám toho neštěstí nebylo málo? Co se to děje?

„Musíme jet, nemůžeme na nic čekat! Victorie je nebezpečná!“ už jsem neměla daleko ke zhroucení. Edward ke mně přišel a objal mě.

„Neboj do večera tam budeme. Vše bude v pořádku,“ jeho hlas zněl pochybovačně, ale i tak jsem se trochu uklidnila.

Cesta netrvala moc dlouho. Nebyli jsme zase tak daleko od Forks. Naštěstí.

„Mám strach, nevíme nic o Belle a teď Charlie. To nás chce připravit o vše?“ Jasper mě konejšivě objal. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a počítala minuty. Ale kdykoliv jsem se chtěla podívat do budoucnosti, neviděla jsem vůbec nic. Jen bílá mlha.

Zaparkovali jsme hned vedle domu. Ale když jsme vystoupili obklíčili nás nějací mladí kluci. Podle vůně jsem poznala, ž jsou to vlci.

„Nechte Charlieho být! Nejste u něj vítání,“ ozval se nejstarší z nich.

„Chceme vědět, že je v pořádku. Neporušili jsme smlouvu. Jsme na svém území,“ řekl Carlisle. Poprvé jsem viděla Carlisla v takovém stavu. Byl opravdu naštvaný. Ale i tak se snažil znít normálně.

„Nemám Vám co říct!“ Charlie se objevil na verandě. Oddechla jsem si, když jsem ho tam uviděla. Takže žije. Všechno je v pořádku. Tedy relativně. Teď tu byla ještě jedna velmi důležitá otázka! Kde je Victorie?

„Charlie…“ snažil se promluvit Carlisle.

„Ne, nechci s Vámi mluvit. Zničili jste mou rodinu! Proč jste vlastně přijeli?“

„Kvůli Victorii, je nebezpečná,“ ozval se Edward. Zněl docela frustrovaně.

„Ne ona ne to vy jste nebezpeční. Nechte mou rodinu být!“ Tak to nechápu? Jak si dokázala Charlieho takhle ochočit? Je to nenormální.

„Ale Charlie, jen vás využívá, jen co bude moct ublíží vám…“ snažil se navázat Edward.

„Vůbec nevíte o čem mluvíte, Victorie je celkem v pohodě na tož že se ještě před půl rokem živila lidmi.“ Tak tohle mě dokonale dostalo. Viděla jsem jak celá rodina ztuhla.

„Jaktože to ví… a Victorie je jednou z nás?“ špitla jsem směrem k Jasperovi. Ten si mě více přivinul k sobě a taky se tvářil nechápavě.

„Jak je možné…“ začal Carlisle.

„Jak je možné, že o Vás vím?“ uchechtl se Charlie. Ano čekala jsem boj… čekala jsem snad cokoliv jiného, ale to že Charlie tu bude takhle stát a jen tak se zmíní, že o nás všechno ví. Edward vedle mě naštvaně zavrčel.

„Nic neslyším… vůbec nic!“ šeptal k nám. Ale než Charlie pokračovat všimli jsme si přijíždějícího auta. Všichni jsme se na něj instinktivně zadívali už kvůli tomu, že takové luxusní auta se tu nevidí každý den. A pak další věc bylo, že v něm seděl upír, tedy přesněji řečeno upírka.

Pohled Jane

Seděla jsem ve svém pokoji a nepřítomně civěla do prostoru. Za ty roky jsem si tak zvykla na přítomnost Belly a její dcery, že teď nevím co mám bez nich tady ve Volteře dělat. Jsou pryč pár dnů a už se mi stýská. Ani ty Arovi výpravy mě už nebaví. Pořad trajdat z místa na místo a zabíjet náš druh! To opravdu není nic pro mě., tedy už ne. Kdysi jsem to brala jako zpestření téhle nekonečné nicoty, ale od doby co znám Bellu je vše jiné. To ona mi ukázala to podivné světlo v temnotě. Povzdechla jsem si.

„Jane? Sestřičko?“ Otočila jsem se na něj.

„Co je?“ řekla jsem znuděně.

„Máš jít za Arem.“ Nějak moc veselý. Ten samou láskou skoro poskakuje. Nad těmito úvahami jsem jen zakroutila hlavou a bez jediného pohledu jsem prošla kolem něj. Jak Ara znám, zase si pro mě vymyslel nějaký úkol, aby mě rozptýlil.

Během chvíle jsem došla na místo a můj otec tam na mě už čekal. Znovu jsem si povzdechla, ale hned mezi dveřmi jsem nasadila svůj falešný úsměv.

„Otče?“ snažila jsem se znít mile.

„A moje milovaná Jane.“ Usmál se na mě.

„Netvař se jako by jsi šla na popravu zlatíčko.“ Takhle mi neřekl už hodně dlouho. Zkusila jsem se usmát trochu vroucněji.

„Copak potřebujete otče?“ zeptala jsem se.

„Mám pro tebe prácičku.“ Copak se všichni zbláznili? Proč jsou všichni tak happy? Děje se snad něco důležitého co mi uniklo? Tázavě jsem se na něj podívala.

„Řeknu to ve zkratce. Letadlo ti odlétá asi za hodinu. Klíče od auta si vyzvedni na recepci a hlavně buď opatrná… a Jane?“ Byla jsem k němu otočena zády a naštvaně jsem chtěla odejít, ale zase jsem se otočila na něj.

„Ano otče!“ znovu ten falešný úsměv.

„Pozdravuj Bellu…“ Co-cože? Be-Bellu? Poslední věta se mi jaksi nechtěla vrýt do paměti. Jak mám pozdravovat Bellu? Pak mi to najednou došlo. Chtěla jsem vyrazit co nejrychleji, ale pak jsem se zarazila. Svou přirozenou rychlostí jsem přiběhla k Arovi líbla ho na tvář a už si to pelášila na recepci. Jedním pohybem jsem sebrala klíče ze stolu a vydala se do garáže. Teprve tam jsem si všimla jaké, že to auto vlastně mám. Alfa Romeo Brera, úžasné malé autíčko akorát pro mě a ještě navíc v tmavě červené barvě. Bylo dokonalé. Přejela jsem prstem po té dokonalé kapotě.

„Takže vyrážíš?“

„Ano Alecu…“ šeptla jsem.

„Pozdravuj ji taky ode mě a malou hlavně od Demetriho a pak Victorii od Felixe. Víš jak by to těžce nesli, kdybys ten vzkaz nepředala.“ Usmál se na mě a objal mě.

„Budeš mi chybět bratříčku.“ Jeho stisk zesílil.

„Ty mě taky Janie. Ale měla by jsi už vyrazit nebo to nestihneš.“ Ještě jednou mě objal a do ruky mi dal letenku. Usmála jsem se a pak si sedla do svého autíčka.

Na letišti jsem byla do dvaceti minut. Rychle jsem jim předala své autíčko, aby ho mohli naložit a pak už jsem jen čekala na svůj let. Odpočítávala jsem každou minutu, každou  setinu. Ta Bella a malá Renesmee se mi opravdu dostali hluboko pod kůži. Ale byla jsem za to ráda. Konečně jsem potkala někoho, kdo chápe mou podstatu a hlavně mě samotnou. Konečně mám sestru a neteř, na kterých mi opravdu záleží. Aro to asi pochopil a dovolil, abych jela za nimi.

Když jsem vystoupila v Seattlu moje autíčko ještě nedorazilo. Skoro hodinu jsem čekala a málem tu vychodila cestičku. Ale když mi ho konečně přivezli ke vchodu neváhala jsem a vyrazila do toho malého zapadákova. Do Forks. Cesta probíhala v klidu a hlavně svižně. Tabuli s nápisem ‚Vítejte ve Forks‘ jsem minula asi hodinu před stmíváním. Když jsem naposled volala Belle říkala, že její táta je náčelník městské policie a že bydlí někde na okraji Forks. Někde kousek od lesa. Bílý dům. Hm to se jí řekne. Tady ho má každý druhý. Lehce jsem přibrzdila a snažila se onen dům najít. Když v tom mě překvapila skupinka na první pohled lidí. Ale když jsem se zaměřila blíže poznala jsem další upíry. Ale Bellu a Victorie nikde.

Přistavila jsem auto na kraji a vytáhla mobil. Vyťukala to velmi známé číslo. Vzala to hned na první zazvonění.

„Janie sestřičko,“ ozvala se Bella.

„Ahoj Bells, kde pak jste? Neříkali jste, že budete u tvého táty?“ zeptala jsem se.

„No musel jsme odjet, nastal menší problém,“ snažila se znít opravdu klidně, ale mě tím neoblafla.

„Všimla jsem si.“

„Cože Jane? Ty jsi ve Forks?“ teď zněla opravdu nadšeně.

„Ano, mělo to být to být překvapení. Kde tedy jste?“ Chvíli bylo ticho.

„Vidíš na tátův dům?“ Přikývla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že mě určitě nevidí. A jen jsem špitla že jo.

„Kdo tam všechno je? Jsou tam ještě ti upíři? A jsou tam s nimi takový ti kluci, polonazí?“ No kdo by si nevšiml. Usmála jsem se sama pro sebe.

„Ano sedm upírů a asi deset těch kluků.“

„Janie teď mě poslouchej, mezi těmi upíry je jeden co čte myšlenky, tak hlavně jak k ním pojedeš nemysli na mě ani na Renesmee ano?“

„Ano Bells, ale proč tam musím za nimi jet? Nemůžu přijet rovnou za vámi?“

„Ono je to složitější Janie, musíš se zeptat Sama. Nebo stačí když řekneš, že patříš k nám. Jsme schovaní v La Push a bez jejich svolení tu jiní upíři nemohou. Samozřejmě by to bylo lepší kdybych tě mohla zaštítit, ale jsem příliš daleko a nechci, aby mě kdokoliv z těch upírů zahlédl.“

„Chápu, tak nemyslet na vás a říct, že mě čekáte v La Push?“

„Ano přesně tak, těším se na tebe sestřičko.“

„Já taky.“ Zaklapla jsem mobil a znovu nastartovala své zlatíčko. Byla jsem trochu nervózní, ale snažila jsem se myslet jen na Volterru. Na Aleca, na Ara… ušklíbla jsem se. Jde to docela jednoduše.

Když jsem přijížděla, všimla jsem si jak se na mě všichni otočili a měřili si mě. Přistavila jsem hned u nich a ladně vystoupila. Aspoň, že mám na očích sluneční brýle, nevím jak by se tvářili ti krásní a smradlavý kluci.

„Ahoj,“ pozdravila jsem s úsměvem.

„Jane! Co tu děláš?“ to se mě zeptat upír z bronzovými vlasy. Když jsem se na něj podívala zalapala jsem po dechu. Ihned jsem začala myslet na naší krásnou Volterru. Co asi dělá Felix a Demetri?

„Kudy se dostanu do La Push?“ zeptala jsem se nejstaršího kluka a upírovu poznámku jsem ignorovala. Zarazili se.

„Proč?“ odpověděl mi nejspíše Sam.

„Čekají mě tam.“ Ihned jsem začala myslet na mého bratra. Abych se náhodou neprozradila.

„Aha,“ zavrčel a naštvaně mi ukázal rukou směr.

„Stačí jet po značkách, oni jsou v tom malém domku kousek od pláže!“ Lehce jsem se na ně usmála na upíry jsem jen kývla a nasedla do auta a nevšímala jsem si jejich nechápavých výrazů. Konečně jsem mohla vyrazit za mojí sestřičkou a její dcerou.

Moc se omlouvám, že jste museli čekat tak dlouho na tuhle kapitolku, ale snad se vyplatilo...

Prosím o komentíky...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live 10. kapitola: