Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A přece jsem tě neztratil 1. kapitola

01.12.2013 (21:30) • Mea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1503×

Byla zima a byla to jen otázka vteřin, než nebe začne obdařovat zemi malými chomáčky sněhu. Sníh... Nenávidím ho, vždycky když sněží, tak se všechno rozpadne... V tento čas bych se nejradši utápěl ve svém smutku a ve svých vzpomínkách. Místo toho musím trčet ve Forks a svědčit, že to dítě není nesmrtelné. Volturiovi Culleny chtějí a my – svědci jim stojíme v cestě, co si ti blázni myslí, že zmůžou. Pošlou si na pomoc „svědky“ a vlky a myslí, že dosáhnou vítězství! Zázraky se nedějí. Všechno jsou to jenom zamilovaní blázni, místo vítězství bude jejich popel poletovat krajem, stejně jako ty jejich magické vločky, už žádná láska nezbude...

Zrovna v tu chvíli se na zem ty ohavné stvůry začaly snášet a já věděl, že jakmile na zemi byť jediná ulpí, tak mi to rozdrásá nitro vzpomínkou na mou lásku. Na lásku, která je mrtvá...

Zavírám oči a v hlavě se mi vytváří obrazy toho hrůzného dne, který všechnu lásku pohřbil. Vzpomínky, které bych raději neměl...

Stál jsem v zahradním altánku a snažil se zahnat ty zrůdné myšlenky na to, že za chvíli opustím smysl svého života. Z nebe začaly padat malé chomáčky sněhu. Miluje sníh...

„Alistaire...“ ozval se za mnou ten nejsladší hlas patřící té nejkrásnější dívce na světě. Annalise. Srdce se zasvíjelo v bolestivé křeči. Musím jí lhát, opustit ji. Obracím se k ní, má ty nejkrásnější modré oči... Musím odvrátit pohled, jinak bych se utopil. Nedokážu to! Ale musím...

Nikdy bychom nemohli být spolu. Ona má veliké věno a já? Jsem jenom propuštěný potulný žoldák bez peněz, který hledá práci, kde se dá. Ona je krásná, mladá a proto naivní. Je to jenom první láska, zapomene, vdá se a bude mít děti, peníze. Ještě se bude moc divit, jak mohla být tak bláhová a milovat zrovna mne. Právě pro svou lásku ji musím opustit. Musím...

„Slečno,“ ukloním se a ona se zamračí, vím, že ví, že se něco děje. Kéž by se mohla nalhat pravda.

Kéž by z pravdy byly lži.

„Řekni mi to, prosím,“ naléhá a v očích jí vidím soucit. Znovu se chtě nechtě odvracím.

„Alistaire...“ zaprosí a od úst jí odvane pára. Teprve teď mi dochází, že je ukrutná zima a že se má láska klepe. Rty se jí chvějí od mrazu, tváře jsou rudé, na řasách se jí třpytí zbytky vloček. Je tak nádherná.

Sundávám si kabát a přehazuji jí ho přes prochřadlá ramena. Jemně se usměje, přesně tak, jak to umí jenom ona, a nasává mou vůni. Nevím proč, ale taky se musím pousmát. Je to k smíchu i k pláči, vždyť za chvíli jí dám sbohem a už ji nikdy neuvidím.

Teď je ta správná doba, teď jí to řeknu. Nadechuji se, do krku mi zaproudí trocha ledového vzduchu a právě ta jako by mi nechala zamrznout slova. Ann mě však předběhne a sametovým hláskem řekne to, na co odpověď neznám...

„Co bude dál, Alistaire?“ Jakmile ta slova vysloví, vím, že mi budou v hlavě znít na věky věků. V očích se jí lesknou slzy. Ušetřila mi práci, ví to. Otec jí o tom musel říct, ví to, ale stejně mě v tom nechala se dlouhou chvíli utápět. Ach, Ann.

„Annalise?“ozval se za ní hluboký hlas jejího otce. Je konec, teď mi ji odvedou... Annalise se na mě podívá se slzami v očích. Když vydechnu její jméno, tak svá víčka sklopí a dá tak průchod toku stříbrných slz. Níčí mě ten pohled, ale já i ona musíme zapomenout. Nemůžeme být spolu! Musíme to pochopit.

„Jdi, se mnou tě nic nečeká, já půjdu hledat štěstí jinam." Jsem odhodlaný jí lhát, nemůžu se s ní rozloučit se slovy lásky, pak by můj odchod bolel jenom víc.

Ona je ale odhodlána se se mnou neloučit, věří v nemožné a zuřivě kroutí hlavou. Nechápe to, co je zřejmé.

„Alistaire, ty mi ale něco skrýváš, proč by ses nemohl vrátit? Ty mě neopustíš! Rozumíš? Nic mě od tebe neodtrhne, ani ty sám, jsem tvoje! Rozumíš? Tvoje!" kříčí na mne a mně se chce zemřít. Radši bych zemřel, než poslouchal její výlevy lásky. Bolí to nesnesitelně. Obyčejně bych ji za ta slova políbil, zabořil obličej do jejích zlatých vlasů a neustále opakoval, jak moc ji miluji. Ale teď už ne, musím být lhostejný, musí to být z mé strany zrada a ne násilné odnětí v rozpuku lásky.

Z mého rozjímání a trhání mé duše mě vyrušuje další volání jejího otce. Už se přibližuje. Musím si pospíšit, aby se k němu vrhla sama, žádajíc o útěchu z mé zrady, a ne aby ji násilně ode mne odtrhl.

„Annalise, ty pro mě nejsi, podívej se na sebe! Mám tě sice rád, ale láska to není." Ty lži dokončily svou práci v drásání mé duše. Zbyl mi jenom holý život, až se dostanu z dosahu jejích nebeských očí, vyprchá i on. Konečně získávám to, co jsem potřeboval, v očích se jí zračí křivda.

„Ty-ty...“ hlas se jí zadrhne. Odejdi, Annalise! Odejdi, dokud mě to nezabije! „Nemůžeš mě opustit, Alistaire! Je to láska, copak to nevidíš!“ křičí na mne a snaží se být přesvědčivá, ale hlas se jí klepe, je roztřesený od slz a pochyb. Nemůžu to déle protahovat, je konec. Musím ušetřit to trápení mě i ji.

„Sbohem,“ zašeptám a věnuji jí poslední pohled. Zabijí mě to. Chystám se otočit, ale nejde to. Nohy jako by k zasněženému sněhobílemu altánku přimrzly. Nemůžu dýchat, svět se točí, moje veškeré vnímání se otočí jenom na ni, na mou sladkou Ann. Ale všechno je jinak, musím se pohnout, musím odejít, ona není moje. Nebyla, není a nebude. Nikdy.

Ujdu dva kroky, slyším, jak mi to pod nohami křupe, jak Annalise zrychleně oddechuje, jak se jí derou na povrch vzlyky. Mám chuť se k ní rozeběhnout, říct, že jsem lhal, že ji neopustím, setřít jí slzy, obejmout... Jenže to jsou pouhé sny, aby se to splnilo, musel by se stát více než pouhý zázrak. Její otec mi dal jasná ultimáta.

Smrt by v tuto chvíli byla mým osvobozením. Pomalu mi dochází, že život bez lásky nemá smysl. K čemu jsou ty Vánoce, je to jenom hra, žádný krásný čas, sníh nic lepšího nepřinese, je to v nás. Ona je na mně to nejlepší, bez ní jsem nic.

Blížím se k vratům a ovívá mě chladný vzduch jiného světa bez ní, vtom zaslechnu výkřik. Ne, Annalise, prosím, nech mě odejít nedělej to ještě horší!

„Alistaire!“ Neotáčím se, potřebuji jít dál, mám jasný cíl, nemůžu uhnout z cesty.

Slyším její běh, uklouzla, ale já se k ní nemůžu vrhnout a pomoci jí, já už nemůžu nic. Její otec k ní mluví, ale už neslyším slova, ale šepot. Jsem už daleko. Palí mě oči, ale já slzám průchod nesmím dát, za chvíli jdu k regimentu, musím být silný.

Ona neustále křičí moje jméno. Myslel jsem si, že víc bolet, než to, že jsem se s ní musel rozloučit, nic nebude, ale pletl jsem se, bolelo. Za dvorem na mě čekal kůň, pohladil jsem jej. Teď bude mé utrpení snášet spolu se mnou. Rychle se na něj vyhoupnu a pobídnu jej, aby se dal do pohybu. Čím déle musím snášel Annalisin křik, čím více to bude bolet, i když nevím, jestli víc nebude bolet to, že ji opouštím.

Vím, že to brzy zjistím...

Nechám se unášet myšlenkami a z hlavy se snažím dostat Annalisin křik, který je ještě pořád na doslech. Směr cesty nechávám na koni, je přeci jedno, kam míří, stejně mě už nic nečeká, všechno je pryč, nechal jsem to za sebou.

Křik pomalu utichá prohlubující se vzáleností, ale mně v mysli bude znít navěky. Tím jsem si jist. Už se blížím ke kopci, za chvíli se mi i její dům ztratí z dohledu a dosahu. Připojují se ke mně další a tak jedeme vstříc osudu, třeba se mi poštěstí a padnu čestně v boji.

Těsně před kopcem, než mi Annalisin domov zapadne, se ozve šílená rána. Koně se začínají plašit a schazovat své jezce. Můj kůň se davá rychle na útěk a u nejbližší houštiny mě schazuje. Zaskučím bolestí, asi mám zlomenou nohu, a tak se sápu z křoví, to ale dělat nemám, pohled to je střaslivý.

Je tam asi deset lidí, ne, lidé to nejsou. Jsou to krutá vraždící monstra, která se postupně sklánějí nad bezvládnými těly mých druhů. Vysávají z nich krev, a to mají někteří z nich rodiny, zázemí, lásku. Jeden z nich se ke mně přibližuje. Tak takový bude můj konec, skončím jako obyčejná potrava, jsem moc nízko v tomto zvrhlém potravinovém řetězci. Ano, je to pravda, stane se to, co jsem tušil, bez Annalise mě čeká jenom smrt.

Vím, že to, co se mi právě teď honí hlavou, jsou moje poslední myšlenky. Proto si vybavuji to, na čem mi záleží ze všeho nejvíc. Annalise. Její oči, vlasy, obličej, slova, rty, ji celou... Mému koni ta stvůra láme vaz a ten zaskučí bolestí, všechno to splývá do nářeků ostatních – už polomrtvých. Už se nade mnou sklání, zavírám oči a tiše šeptám její jméno.

Nic se ale neděje, otevírám oči a nic, jsem živý. Co toho vraha ode mne odehnalo? Všude jsou mrtví, proč já žiju? Oni mohli mít všechno, mně už nic nezbylo, kromě zoufalého života, proč mi on zrovna zůstává? Proč?!

Odpovědi nepřichází a moje mysl padá, je toho moc...

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A přece jsem tě neztratil 1. kapitola: