Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A do háje... - 3. kapitola

30.08.2012 (10:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5973×

3. kapitola

Neměla jsem ráda kluky. Fakticky ne.

Ještě před pár lety - no, asi tak před dvěma, kdy jsem si ještě užívala ten pocit, že se jim líbím -, bych si nikdy ani náhodou nedovolila pomyslet na to, že bych někdy mohla zastávat takovýto názor. Jenomže to bylo ještě předtím, než jsem dostala rozum a spolu s ním taky pořádnou ránu do ksichtu od kohosi, kdo mi tam nahoře řídil život. Od té doby jsem v sobě nosila takový maličký radar, který se zběsile rozpípal kdykoliv, kdy jsem se octla příliš blízko někomu s tamtím mezi nohama. 

Nedalo se jim totiž věřit a já jsem se musela držet pořádně na pozoru, abych do toho znovu někde nespadla.

Proto se mi docela ulevilo, když mi ti dva Cullenovi, jak se mi později představili, postavili v pokoji na zem poslední krabici a rozloučili se se mnou. Jasně, musela jsem i svému obřímu egu přiznat, že se chovali opravdu mile a přátelsky a vlastně mi jejich společnost byla i malililinko příjemná, ale... Prostě jsem se musela zbláznit. Nic mužského pohlaví, co se mnou nebylo nijak příbuzné, jsem kolem sebe prostě mít nechtěla. Bez výjimky! Žádní kluci, žádná zbytečná pozornost, prostě nic.

A asi dvě vteřiny na to, co jsem si tohle pomyslela, jsem vystoupila z auta na školní parkoviště, kde jsem na sobě jako lusknutím prstů ucítila asi tak sto pohledů naráz.

Ten někdo tam nahoře mě vážně musel strašně milovat.

Překvapivě jsem byla ráda, že zrovna pršelo, tak jsem si totiž mohla přes hlavu přetáhnout kapuci a měla jsem tak aspoň malou naději, že si mě nikdo další třeba vůbec nevšimne. Jakmile jsem však vstoupila do školní budovy, bylo to jedno, protože kdybych měla kapuci tam, přitáhla bych pozornost asi tak třikrát rychleji než bez ní. Takže jsem se hluboce nadechla, rozhodnutá nevypadat jako debil, když už si všichni kolem o mně mají něco myslet, a pomalu jsem si ji stáhla zase dolů.

Nemusela jsem čekat ani pět vteřin.

Hlasitý hovor všude kolem se značně ztišil, skupinky lidí se semkly blíž k sobě a všude kolem se najednou ozývalo spoustu šepotu. Asi tak čtyřikrát jsem zaslechla větu: „Hele, to je ta nová!“

Útroby se mi pořádně sevřely. Musela jsem se třikrát zhluboka nadechnout a pořádně stisknout tašku, co jsem si drtila na prsou. To chce klid. Co mi říkal můj psycholog? Že se mám zhluboka nadechnout, myslet na svou vlastní podstatu jen v tom pozitivním, a pak si představovat, že jsem úplně stejná a rovnocenná jako oni.

Udělala jsem pár kroků a snažila si vzpomenout, jak mě to Charlie doma navigoval. Do ředitelny pořád rovně, pak doleva a doprava... nebo doprava a doleva? Nebo dvakrát doprava?

Do hajzlu.

Zoufale jsem si skousla spodní ret. Možná bych mohla -

„Sousedkooo!“ Ten hlas jsem odněkud znala. Nepřikládala jsem tomu však příliš velkou pozornost a klidným krokem se prodírala mezi těmi zvědavými obličeji dál.

„Bože Swanová, zastav!" Dost zmateně - a taky vykolejeně - jsem se zarazila uprostřed kroku a opatrně, jako by snad na mě mělo něco vybafnout, jsem se za tím zvukem otočila. A hned vzápětí mírně povykulila oči, když jsem zahlédla Emmetta, jak si to ke mně žene přes chodbu. A nutno podotknout, že jsem nezírala jediná. Všichni kolem jako na povel nechápavě pootevřeli pusu, hned poté se znovu vytvořily ty skupinky a šepot najednou opět zaplnil celý časoprostor.

Emmett poslední dva metry dělící ho ode mě sklouzl botama po podlaze a ladně zabrzdil přímo přede mnou. Na obličeji mu stále pohrával rošťácký úsměv a já jsem si tak trochu otráveně pomyslela, že on bude asi opravdu hodně přátelský.

„Tak nějak mi došlo, že ses nám včera zapomněla představit.“ Pokrčil rameny jakoby nic. Já jsem se zachmuřila. Chtěla jsem ho něčím setřást, prostě ho obejít a nikým nerušena zamířit směř ředitelna. Pak mi ale došlo, že nevím, kudy se tam dostanu.

Zkoumavě jsem si Emmetta přeměřila. Původně jsem na něho chtěla prostě vybafnout otázku, ale pak jsem se zadívala do jeho uličnického obličeje a na minutku se zarazila. Netipovala bych ho na střední školu. Nejen tím, že měl postavu tak vypracovanou, že se jen těžko dalo věřit tomu, že posilování je pouze jeho mimoškolní aktivitou - a že to v tom obepnutém tričku bylo sakra dobře vidět. Ale hlavní důvod byl ten, že navzdory těm veselým jiskřičkám jsem v jeho jasně zelených očích viděla až moc moudrosti. Která u nadrženého středoškoláka prostě neměla co pohledávat. 

Teatrálně jsem si odkašlala. „Nevíš, jak se dostanu do ředitelny?“ 

„Jasně že jo." Vesele se zazubil. „Zajdeš tam k tomu sloupu, postavíš se před něj a zašeptáš heslo.“

„Heslo?“ Tázavě jsem pozvedla obočí a z mého pohledu muselo být jasně patrné, co se mi zrovna honilo hlavou.

„Jo." Tvářil se, jako by se mnou právě diskutoval o počasí a o tom, že studená fronta se opět žene naším směrem. „Je to: Miluju čokoládovou zmrzlinu. Ono se to pak otevře a ty projdeš rovnou k ředitelce.“

Musela jsem se na něho dívat opravdu hodně skepticky, protože se nejistě podrbal za uchem. „Tys asi nikdy neviděla Harryho Pottera, co?“

Počastovala jsem ho soucitným úsměvem a pak se k němu rychle otočila zády, rozhodnutá, že asi bude nejlepší, když to najdu sama. To už jsem ale měla jeho ruku - nebo spíš tlapu - na rameni.

„Počkej přece,“ zaskučel. „Musíme udržovat dobré sousedské vztahy. Takže já tě teď odvedu do ředitelny -“

„Skrz zeď?“ přerušila jsem ho sarkasticky.

Hlasitě se uchichtl. „To jenom v případě, že jinudy to nepůjde. No a ty mi pak prozradíš tvé velectněné jméno, protože řvát na tebe Sousedko Swanová je fakt divný.“ Při těch slovech se zašklebil.

Chvíli jsem si ho měřila pohledem. V očích měl ještě stále ty vesele pableskující jiskřičky. Neviděla jsem však u něho ani náznak toho, že by si ze mě utahoval a ve skutečnosti se mě chystal zavést na opačnou stranu školy, pak se mi vysmát do obličeje a zdrhnout, abych se odtamtud vymotala sama. Zamyšleně jsem našpulila pusu.

„Takže kde je ta ředitelna?“

S širokánským úsměvem mě postrčil dopředu, a zatímco jsme procházeli kolem všech těch udivených obličejů, v naprostém klidu mi ukazoval, kde co je. Až jsme se nakonec zastavili před dveřmi nesoucími jméno ředitelky.

„Takže tvoje jmé-“

Dveře se bez varování otevřely. „Slečna Swanová? No konečně.“ Přísně vyhlížející dáma ve středních letech si mě změřila od hlavy až k patě skrz brýle s červenými obroučkami. Pak se zadívala na Emmetta a její výraz se trochu změnil. Líce jí nabraly lehce narůžovělý odstín. 

No to si ze mě děláte srandu...

„Á, pane Cullene, ráda vás vidím,“ doširoka se na něho usmála. Fuj. Fujfujfuj! To jí nikdo nikdy neříkal, že když už si na sebe patlá rudou rtěnku, měla by si dávat pozor, aby jí nepřistála na zubech?

„Dobré ráno, slečno Princetonová.“ Emmett se znovu podrbal za uchem a pak obrátil svůj pohled na mě. „Asi bych měl jít na hodinu. Rád jsem tě viděl, sousedko.“ Přátelsky mě pěstí uhodil do ramene a pak se poněkud rychle otočil na patě a vmžiku zmizel za rohem. Měla jsem strašnou chuť se ho posměšně zeptat, jestli se jí bojí.

„Čekala jsem vás už v půl osmé, slečno Swanová.“ Přísný hlas mě vytrhl z přemýšlení. Podívala jsem se na slečnu Princetonovou a podvědomě se přikrčila. Jestli jsem před chvílí měla pocit, že jí před Emmettem od pusy odkapával med, teď už jsem si to určitě nemyslela. Hlasitě jsem polkla a nechala se vtáhnout do její kanceláře.

Babizna jedna zakomplexovaná. Koza nadržená. Kráva pitomá!

Podobné myšlenky mi běhaly hlavou už od chvíle, kdy mě s rozvrhem, nějakýma formulářema a taky dost nepřehlednou mapkou vyhodila zpátky na chodbu, že prý si mám pohnout, abych nezmeškala první hodinu. Ne že by mě mile přivítala na její škole, nebo mi snad řekla, kde je učebna angličtiny. Ne, ona mě seřve za to, že k ní dorazím o tři minuty později, pak mi půl hodiny vykládá nějaké blbosti o školním řádu a nakonec se ještě vysměje mojí žádosti o to, jestli bych si nemohla prohodit tělocvik s jiným dobrovolně volitelným předmětem.

Takže nejen že jsem byla totálně ztracená, ale ještě k tomu jsem třetí hodinu musela nahodit úbor a jít dělat kotrmelce.

Tohle byl zlý sen.

Asi napotřetí jsem se konečně dostala ke správným dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a nesměle zaťukala. I skrz stěnu jsem slyšela, jak třída najednou ztichla. Snažila jsem se tímto faktem příliš nezaobírat. Kdyby bylo na mně, vůbec bych ještě tak minimálně týden do školy nešla, Renée ale byla jiného názoru.

Pomalu jsem vešla dovnitř a pohledy, co se na mě v tu ránu upřely, prostě silou vůle ignorovala, i když se mi srdce strachy rozbušilo jako splašené a dech se mi skoro zadrhl.

Profesor ale naštěstí vypadal mile. S úsměvem si ode mě vzal jeden z formulářů, na který se mi měl podepsat, a hned potom mi pokynul, abych se někam posadila. Poprvé jsem sebrala odvahu a rozhlédla se kolem. Moc míst tu volných nebylo, a hlavně už jsem nikde neviděla žádnou lavici, kterou bych mohla mít pro sebe úplně celou, čímž bych si aspoň částečně dodržela odstup. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že si budu muset sednout před katedru vedle kluka s rovnátkama, co se na mě velmi podivným způsobem usmíval, když vtom jsem postřehla další známou tvář, jak rukou nenuceně ukazuje na volnou židli vedle sebe.

Edward se jmenoval. Ten, kvůli kterému jsem už dvakrát vyprala svoje oblíbené tričko, ale stejně na něm pořád zůstával jeden velký flek, který ani Vanishem nepustil. Forkské bláto je zjevně kvalitní.

Znovu jsem pocítila bublající nával hněvu. Pak jsem ale zabrousila očima zpátky k tomu klukovi s rovnátkama. Jeho oči mě děsily. Pomalu jsem se tedy rozešla úplně dozadu a kecla na zadek vedle Edwarda s pomyšlením, že na Cullenovy mám dneska opravdu štěstí. Ale tohle byla přeci jenom malá škola, že ano...

Profesor už se mezitím znovu vášnivě položil do výkladu a já jsem si pomalu a lenivě začala vytahovat pomůcky. 

„Máme literaturu, ne mluvnici,“ ozvalo se vedle mě šeptem. Zmateně jsem se zadívala na knihu, kterou jsem zrovna položila na stůl, a nechápavě ji hodila zpátky do tašky. Já přece věděla, co je za hodinu, tak proč jsem... Bože, proč to řeším. Hodila jsem před sebe učebnici a doufala jsem, že tentokrát už mě na nic upozorňovat nebude.

Nenápadně, teda to jsem si alespoň myslela, jsem mrkla na jeho půlku, abych zjistila, kde -

„Strana devadesát tři.“ Obdařil mě dalším ze svých oslňujících úsměvů. Pomyslela jsem si, že jejich rodina musí mít opravdu špičkového zubaře. A nejspíš i plastického chirurga, protože přece nebylo možné, aby měl někdo takhle dokonalý obli- 

Na co to myslíš, Swanová?!

Zamumlala jsem něco, co mělo znamenat díky, a pak se rychle ponořila do látky. Poctivě jsem si dělala zápisky, jak se to ode mě očekávalo, vehementně jsem se přitom snažila, abych očima nezabloudila do žádných nepatřičných míst. Popsala jsem asi tak dvě stránky, ale stejně mi to bylo prd platné, protože chvíli nato zazvonilo a mně stejně víc jak půlka chyběla.

Rychle jsem si dopisovala poslední větu. Třída už se pomalu zvedala a za hlasitého hlaholení opouštěla učebnu.

„Mám hlad!“ zaslechla jsem odněkud z druhé strany zoufalé zaskučení.

Ucítila jsem na tváři něčí pohled.

Obočí se mi automaticky stáhlo k sobě do obranného gesta. „Co je?“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi. Nezněla jsem zrovna dvakrát přátelsky. Ale taky ne dostatečně odtažitě na to, aby ho to odradilo a on se sebral a odešel jako všichni ostatní.

„Mám stejnou cestu jako ty. Říkal jsem si, že tě doprovodím, abys nezabloudila.“ Ležérně přitom pokrčil rameny. Jako by nic.

Zamračila jsem se ještě víc. „Tu přehnanou milost máte v rodině?“ 

Další pokrčení ramen. „To a mnoho dalšího. Měli jsme se sourozenci tu nejlepší výchovu.“ Poslední věta mě zmátla. Stažené obočí se mi maličko vytáhlo zvědavostí nahoru.

Množné číslo? Ruka s prupiskou se mi zastavila uprostřed slova a já jsem se natočila víc jeho směrem. „Sourozenci? Takže s Emmettem nejste sami?“ Místo odpovědi se hlasitě zasmál, což mě zmátlo - a naštvalo - ještě víc. „Co je?“

„Jen mě překvapuje, že jsi o nás ještě nic neslyšela.“

Aha. Takže namyšlení a napomádovaní frajírci, co milujou být středem pozornosti. To jsem si taky mohla myslet. Už jenom ten jejich bezchybný vzhled a oblečení světových značek mi mohlo napovědět. O extravagantním způsobu dopravy ani nemluvě.

Boží. A vedle tohodle já bydlím, a teď už dokonce i sedím. Modlila jsem se, aby tu neměli takový ten stupidní školský systém, kdy si každý den musíte sedat přesně tak jako ten předešlý.

Sarkasticky jsem se na něho pousmála. „Většinou nejsem ten typ, co si hned první den zjišťuje drby o králech a královnách školy.“ S tím jsem si smetla věci ze stolu do tašky a vyhoupla se na nohy. Když jsem slyšela jeho další smích, akorát mě to pořádně podráždilo. A podpořilo to moje přesvědčení, že si musím zachovat svůj osobní prostor a nikoho si do něj nepouštět. Jedině tak jsem se mohla ochránit před ostatními. „Těšilo mě.“ Nato jsem se otočila zády k němu a vypochodovala ven ze třídy. Ale dnes už podruhé mi na rameni přistála hřejivá ruka.

„Počkej.“ Z jeho hlasu byl stále slyšet úsměv. „Já jen, že... králové a královny? K tomu máme fakticky daleko.“

Tentokrát jsem se zasmála zase já. Ironicky. „Jak myslíš. A teď mě omluv.“

„Ty snad nemáš španělštinu?“ Zněl až podivně vědoucně. Opravdu by mě zajímalo, jak na to přišel, ale nějak jsem neměla sílu se ho na to zepat. Něco mi totiž říkalo, že bych z toho jako idiot vyšla zase jedině já.

„Musím jít na dámy. Nebo mě i tam hodláš doprovodit?“ Jenom zvedl ruce k ramenům dlaněmi ke mně, jakože se vzdává, nicméně jeho výraz ještě stále pobaveně jiskřil. 

Ti Cullenovi byli vážně divní. Kdo se jen tak snaží s naprosto cizími lidmi normálně konverzovat?

Něco mi našeptávalo, že normální lidi to tak dělají. Ale... kuš. Já normální už přece dávno nebyla, takže jsem nad tím vůbec nemusela uvažovat.

Byla jsem ráda, že jsem záchodky nemusela hledat nijak dlouho, protože byly hned u učebny. Vlastně jsem tam ani nepotřebovala, ale nějak jsem měla nutkání si opláchnout obličej studenou vodou a podívat se na sebe do zrcadla, abych mohla svoje vyplašené já uklidnit a vrátit se tak na hodinu s větším klidem a trošku méně pochroumaným sebevědomím. Jenom jsem doufala, že učebnu nebudu zase hledat čtvt hodiny.

Znovu jsem se podívala do zrcadla. A nakonec si vlasy stáhla do culíku, protože to, jak mi lítaly kolem obličeje, mě začalo štvát.

Ještě několikrát jsem pak zopakovala dýchací proces. Nakonec jsem vyšla zase ven na chodbu s mapkou před obličejem a snažila jsem se v té smršti zorientovat.

„Ty jsi ta nová?“ Vysoký sopránkový hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Podívala jsem se po jeho majiteli. Tedy - majitelce.

Vysoká blondýnka - na první pohled jasně odbarvená - mě zkoumavě přejížděla od hlavy až k patě rentgenovýma očima. A ani neměla tu slušnost, aby se to pokoušela nějak zakrýt.

„Podle toho, jak tě Jake vychvaloval, jsem čekala, že budeš hezčí.“ Zatnula jsem zuby. Fakticky jsem neměla ráda lidi, co vám hned při první příležitosti vyložili bez obalu karty na stůl. Jasně, v některých situacích jsem to uvítala, ale tady... Navíc se ta peroxidka tvářila docela nabručeně a já jsem nevěděla proč. „Jsem Jessica, mimochodem, s tvým bratrem se docela dobře známe.“ Ani se mi přitom nepodívala do očí. Ty její totiž zůstaly někde na mém tričku a já jsem měla obrovské nutkání se ujistit, že na něm nemám flek. 

„A my teď musíme jít.“ Ani jsem nepostřehla, jak a odkud se Edward vynořil, nicméně se moje předloktí octlo zničehonic v pevném sevření a moje nohy zmateně cupitaly tam, kam je zbytek těla táhl.

„Au,“ hlesla jsem dotčeně po pár vteřinách, které jsem potřebovala na to, abych se vzpamatovala. Zmateně jsem se na Cullena podívala. „Co to děláš?“

„Asi tak za minutu začíná hodina. A věř mi, ke Truscotové nechceš dorazit pozdě.“ Moc přesvědčivě ale nezněl, nechala jsem to však být.

Z jeho sevření by se mi samotné pravděpodobně vykroutit nepodařilo - aspoň jsem tak usoudila po pár vteřinách vehementného pokoušení se o to. Ale naštěstí mě po chvilce sám od sebe pustil, patrně když si všimnul mých chabých pokusů.

Do třídy jsme dorazili s maličkým předstihem. S jiskřičkou naděje jsem se rozhlédla po učebně a hledala prázdnou lavici, ale ani tady jsem neměla štěstí. Nadějně jsem ale zabrousila pohledem k volnému místu vedle holky s brýlema, která si něco četla v učebnici a vypadala vcelku normálně. Tiše, nenuceně. Hned vzápětí se ale kolem mě prohnal nějaký kluk a zapadl vedle ní.

Sakryš.

„Vedle mě je volno,“ ozvalo se mi sladce u ucha. Naštvaná sama na sebe jsem se tedy rozešla za ním a ignorovala pohledy, které se na mě znovu začínaly stáčet.

* * *

Vší silou jsem práskla dveřmi a s nervy pořádně na pochodu se pokoušela všemožně skopnout boty. Ovšem to nebyly žádné žabky a ani sandálky, na které jsem doteď byla zvyklá. Na těch botaskách bylo milion tkaniček, které jen tak nepovolily. Naštvaně jsem se sehnula a začala je rozvazovat.

„Ehm...“ Jake zvedl hlavu z pohovky, pusu plnou chipsů. Hlasitě polkl. „Jak bylo ve šk-“

„Fajn,“ přerušila jsem ho. Svou pozornost jsem z něj přesunula zpátky na boty, a tak jsem neviděla, jak se tvářil. Ale dokázala jsem si to živě představit. 

„Super,“ zamumlal ironicky. Slyšela jsem šustění sáčku. Pak kroky. Mezitím se mi podařilo ty krámy dostat z nohou, a vítězně jsem je odkopla do kouta. Popadla jsem ze země tašku s knížkama a pak se chystala nasupeně vydupat schody.

Ale místo toho jsem vrazila do Jacoba a zavyla bolestí. Byl... tvrdý. Zmateně jsem přejela očima po jeho svalnaté hrudi.

Rozhodně tvrdší, než když jsem do něho mlátila před několika lety pěstičkama. Opatrně jsem si promnula nos.

„Takže?“ zeptal se naprosto klidně.

„Takže nic.“

„Bello...“

„Co?“

„Teď hned si tady sedneš a vyklopíš to.“ Nasadil přísný výraz. Patrně se snažil si vydobýt autoritu, já jsem ale jenom pozvedla obočí a on si po chvíli povzdechl. „Fajn. Tak si sednu já.“ Rozvalil se přes celou šířků schodů, znovu otevřel balíček chipsů a s křupnutím si vložil jeden do pusy. „Poslouchám.“

„Nevím, co chceš slyšet.“ Můj hlas mě ale zradil, protože zeslábnul skoro do šepotu. Naštvaně jsem si dupla. „Mám prostě blbou náladu. Jsem ženská, mám na to právo! A teď mě pusť nahoru.“

Pozvednul obočí a s ledovým klidem si do pusy vložil další lupínek. „Obtěžovali tě nějací kluci? Stačí říct a já jim dám přes držku.“ Slyšet to od něj bylo fakt... divné. Většinou jsem to byla já, kdo vždycky mlátil jeho kámoše, když si z něho utahovali. Ne naopak.

Pomalu jsem ale zavrtěla hlavou. Usoudila jsem, že to, jak si mě Edward s Emmettem dopoledne přehazovali jako kopačák, kdykoliv jsem s některým z nich měla nějakou hodinu, a nenechali mě ani chvilku v klidu, bylo z jejich strany asi opravdu jenom... přátelské. A taky trošku milé... Doprčic, do držky bych zasloužila leda já, že jsem nebyla víc akční a nevykroutila se jim hned ze startu.

Pak jsem si ale vzpomněla na něco jiného a zkoumavě jsem Jacobovi přejela očima po tváři. „Kdo je Jessica?“ vybafla jsem bez varování.

Nechápavě se zamračil a na chvíli přestal přežvykovat. Tuhle otázku ode mě nečekal. „Která Jessica?“

„Odbarvená, zmalovaná a opravdu strašně milá.“ Nevesele jsem se ušklíbla.

Zatvářil se zamyšleně, jako by si snad nemohl vzpomenout, o kom to mluvím. Jako by Forks bylo strašně obrovitánské město a on si prostě nemohl jednu jedinou osobu nikam zařadit. Pak soustředěně našpulil pusu. „Prsa?“

Šlehla jsem ho taškou přes hlavu. „Ty jsi prase.“ 

Jenom se hlasitě zasmál. „Dělám si srandu.“ Narovnal se do sedu a pokrčil rameny. „Jestli myslíš Stanleyovou, což asi myslíš, tak jsem ji asi před týdnem potkal v sámošce, trochu se s ní zakecal a pak ji pozval do kina. Vypadala mile...“ Zněl jako naprostě neviňátko. Mně se ale obličej zkřivil do znechucené grimasy, když jsem si představila ty dva jako... pár.

Blé.

Pak se ale zatvářil dost zmateně. „Ona ti o mně něco říkala?“

„A tys říkal jí něco o mně?“

Teatrálně si odkašlal a sklopil pohled na koberec. „No... Jenom jsem se mezi řečí zmínil, že se sem budeš stěhovat a že s ní budeš chodit do školy... Ona pak chtěla vědět, jak vypadáš a -“

„A tys jí navykládal, že jsem Miss Ameriky, co?“ Otráveně jsem si odfrkla. „Fakt díky.“ 

„No co? Kdyby ses trošku upravila, tak -“ Šlehla jsem ho taškou z druhé strany. „Jo, fájn, už mlčím.“ Promnul si rameno a zamračil se na mě jako tisíc čertů. „Co ti o mně říkala?“

„Nic.“

„Fakticky?“ Zněl docela nedůvěryhodně. Naklonila jsem hlavu ke straně. Z jeho obličeje bylo jasně patrné, že mi nevěří. A mě v tu chvíli opravdu skutečně zajímalo, co by mi na mého bratříčka stihla prozradit, kdyby mě Edward hned neodtáhl pryč. „Ani že jsem parchant, slizoun, nebo tak něco?“ Obočí mi ve vteřině vylítlo vzhůru. Nemusela jsem nic říkat, aby pochopil, že chci vysvětlení. Hned. „No... já jí tak trochu dal pusu na rozloučenou a pak už jí nezavolal.“

„Pusu?“

„Jo... pu-“ Probodla jsem ho pohledem. Obrátil oči vzhůru. „Tak fajn, ani tu jsem jí nedal. Ona byla tak strašně... otravná,“ postěžoval si s mučednickým zakňouráním. „Po kině jsem ji vysadil doma a ona nejspíš čekala něco víc, nebo co já vím, do hlavy jsem jí neviděl... No ale když jsem odjel skoro bez rozloučení a pak ji potkal druhý den ve městě, dívala se na mě dost... vražedně.“ Podrbal se na hlavě, jako by se jeho mozek snažil přijít na to, proč tomu tak bylo.

Bože... a pak že chlapi umí myslet.

Se zakroucením hlavy jsem se tiše uchichtla. „To vysvětluje ten její výraz.“

„Jakože ona je ještě pořád nakrknutá?“ zeptal se nejistě. Věnovala jsem mu soucitný pohled. Pak jsem ho bez jediného slova s námahou překročila a vyběhla do svého pokoje.

„Bello...“ zaslechla jsem ještě těsně před tím, než jsem za sebou zavřela dveře. Najednou už s o něco větším klidem než předtím dole. Místo podráždění na mě nejspíš dolehla únava spolu s dalším milionem pocitů, a tak jakmile jsem se propletla mezi nevybalenými krabicemi, sesula jsem se s povzdechem na postel. Dnešek mi dal zabrat.

Měla jsem plnou hlavu všech těch zvídavých pohledů, co se mi zařezávaly hluboko pod kůži. Měla jsem plnou hlavu toho, co všechno si o mně dneska stihli říct, vyměnit za drby, zasmát se mi. A taky jsem měla plnou hlavu asi tak milionu nových informací, které jsem stihla pochytit. Desítky nových tváří, desítky nových osobností, desítky nových možností na to, abych se v někom zklamala. Zase.

A mezi těmi všemi Cullenovi. Podivně milí, podivně sdílní a s podivně upřímnými úsměvy na tváři. Edward, Emmett a... Jak se jenom jmenovala ta blondýna, kterou mi představovali při tělocviku? Ro, ro, ro... Rose? Rosalie? Jo, to bylo ono. Bohyně krásy s přívětivýma očima. Prý jejich sestra, nebo něco takového - měla jsem dojem, že mluvili něco o trojčatech, pak dvojčatech, a pak tam někde ještě padlo slovo adopce. Měla jsem v tom bordel, jelikož jsem je zrovna v tu chvíli vůbec neposlouchala. Ale kdo by se mi mohl divit - byl přece tělocvik. Musela jsem se plně soustředit na profesora, abych zjistila, jestli sleduje to, jak se snažím co možná nejefektivněji vyhnout jakýmkoliv aktivitám. A hned co nastal čas na přehazovanou, měla jsem plné ruce práce s tím, abych se od míče držela na co největěší možnou vzdálenost. To by mi tak ještě chybělo, abych hned první den ve škole někoho zmrzačila.

Nutno však dodat, že ti dva idioti od vedle se hrozně bavili tím, jak před těma zákeřnýma kulatýma věcma zdrhám, a tak mi nahrávali poněkud často.

S povzdechem jsem se překulila na bok. A pevně jsem se rozhodla, že si od zítřka budu dávat na všechny větší pozor. Nemohla jsem si dovolit ztratit jen na okamžik svou plnou pozornost. 

Už jsem se chystala zavřít oči a pořádně si odpočinout ještě předtím, než se budu muset vrhnout na učení, které na mě netrpělivě čekalo. Ale dřív, než jsem to stihla udělat, jsem jen tak mimochodem přejela očima přes okno.

A srdce se mi zastavilo.

Celá zmatená jsem se vyhrabala na nohy a přešla k němu. Ráno jsem ho nechala pootevřené, to ale nevysvětlovalo to, jak se tam ta věc dostala. Opatrně, jako by to snad každou chvíli mělo zmizet, jsem skrz malou škvírku protáhla dovnitř něco plochécho a zabaleného v nepromokavé folii. Nechápavě jsem z ní vydolovala její obsah a pak chvíli zůstala zírat s pootevřenou pusou.

Byl to obyčejný sešit. Obyčejný sešit s neobyčejným písmem v kolonce pro jméno a nadpis.

Literatura

Edward Cullen

Dokážu si představit, že jste z Belly maličko zmatení... No, maličko je asi slabé slovo, ale asi víte, jak to myslím. Má kolem sebe spoustu tajemství - a vy se je jednou dozvíte. Jenom to na vás nemůžu vychrlit všechno hned ze startu. 

(Pouze bych vás chtěla poprosit, abyste nedělali předčasné závěry jenom z pár vět o žiletkách a o odmítání jídla. )

Moc děkuji za vaše komentáře a podporu, kterou mi jimi vyjadřujete. Je to ta nejsladší odměna, kterou byc si mohla přát, oni i ti smajlíci zvednou náladu.  (Dokonce jsem se kvůli nim vyprdla i na školu... )

A taky můžu ještě závěrem slíbit, že příště už bude mnohem víc Edwarda. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A do háje... - 3. kapitola: