Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 6

29.08.2013 (07:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3107×

Šla jsem opět tou stejnou cestou jako již několikrát za poslední tři týdny. Opět tam musím jít a hrát divadélko, že jsem někdo, kdo nejsem. Zaskakovat svou milou malou sestřičku. Z počátku mi to možná trošku vadilo, ale když jsem zjistila, jaký Jacob ve skutečnosti je, přestala jsem protestovat. I mě samotnou to již několikrát překvapilo. A co? I přes to, že vždy tři čtvrtě té doby, co mi Jacob něco vypráví, strávím zíráním do jeho očí a na jeho rty, nikdy jsem nebyla do někoho takto zblázněná, vždy to byla má praštěná sestra, která lítala jako nanynka za největšími borci školy. Já nikdy. A teď se málem složím pokaždé, když ho vidím. Jsem si jistá, že se to stane i teď, jen co otevře dveře a hodí na mě ten svůj úsměv, ze kterého jdu do kolen.

Se svými myšlenkami, které se točily jen kolem Jacoba Blacka, jsem se dostala až do rezervace. Čím dál jsem došla, tím víc se mě zmocňovala tréma. Dělo se to pokaždé, když jsem sem šla. Už několikrát jsem uvažovala o tom, co k němu vlastně cítím, protože není možné, aby tohle se mnou provedl jen pouhý kamarád. Srdce bušící jako zvon, ruce, které se klepaly, dech, který zrychloval…

Došla jsem až k tomu červenému domečku, který jsem v posledních týdnech navštěvovala skoro každý den. Tedy, ne úplně skoro každý, tak jednou za dva až tři dny. Vyskákala jsem těch pár schůdků, které mě dovedly přede dveře. Opatrně jsem na ně zaťukala a čekala, kdy mi Jacob otevře a já ho znova uvidím. Naštěstí jsem na odezvu nemusela čekat dlouho a během pár vteřin se dveře rozlétly.

„Ahoj,“ řekl mi s úsměvem větším než kdy jindy. Trošku mě to překvapilo, ale rozhodně mi to nevadilo. Úsměv jsem mu oplatila.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a s jeho svolením jsem vešla dovnitř. Popošla jsem do místnosti a jako vždy si sedla na dřevěnou židličku, která již byla odsunutá od stolu. Položila jsem si ruce na stůl a čekala, co se bude dít. Jacob mi začal vysvětlovat, jak to bude v pátek a že by rád slyšel, co jim vlastně chci říct. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že se chová divně. Stále na mě upíral zrak a jiskřičky v jeho očích mi říkaly, že se něco děje. Naprosto stroze a bez nějaké omáčky okolo jsem mu řekla, co si myslím, že by bylo fajn jim v pátek říct. Jacob na to reagoval.

„Tak fajn, to by bylo skvělé. Mám radost, že si to všechno pamatuješ, včera jsi toho moc nevěděla, a to mě zarazilo,“ řekl mi a já si vzpomněla na všechno, co jsme si se sestrou říkaly včera večer. Musela sem jít ona namísto mě, a to i přes to, že nic nevěděla. Nedokázala jsem si ani představit, co musela prožívat, dokud mi to sama neřekla.

Najednou jsem se vyděsila. Co když tu potkám dneska Setha a on si bude myslet, že jsem Abell? Co když sem najednou přijde, zrovna když tu ještě budu? Měla jsem v hlavě miliony myšlenek, které mě děsily, nedokázala jsem si představit, jak se chovat, kdyby mě tu Seth našel. Sama jsem ho viděla tak možná jednou, a to z dálky.

„Děje se něco?“ řekl Jacob a tím mě naprosto dokonale vytrhl z mých myšlenek. Vyděšeně jsem se na něj podívala a zaklepala hlavou ze strany na stranu.

„Ehm, ne, nic. Všechno je v pohodě,“ podala jsem mu jako odpověď a dál si přemýšlela nad svým. Mé myšlenky se stále stáčely k tomu, jaké mám možnosti, když sem Seth přijde.

„Dneska jsi nějaká zamlklá, Renesmé,“ řekl a mé srdce vynechalo úder. Vyvalila jsem oči a byla zkamenělá. Měla jsem pocit, že mé tělo je opravdu z mramoru. Pomalu jsem otočila svůj pohled na Jacoba, který mě sledoval. Nevěděla jsem, co dělat, v hlavě mi lítaly myšlenky a jedna druhou překřikovala.

On to ví! Tak mu to už vyklop celý!

Ne, neblázni. Dělej, že nevíš, o čem mluví.

Ale prosím tě, vždyť tebe už to taky nebaví.

Ne, ne! Zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Nevěděla jsem, kterou z nich poslouchat dřív. Překřikovaly se a lítaly z jednoho koutku mysli do druhého, měla jsem v tom zmatek. Rozhodla jsem se, že to zkusím nejdříve tím stylem ,ututlej, co se dá´.

„Ehm, jak jsi mi to řekl?“ zeptala jsem se naprosto tupě naprosto tupou otázkou. Koukala jsem na něj stále jako vyoraná myš a radši neříkala nic navíc. Jacob se na mě usmál a odpověděl mi.

„Tak, jak se jmenuješ. Renesmé, nebo se mýlím?“ řekl mi se smíchem v hlase. Když jsem si trochu utřídila myšlenky, konečně jsem byla schopná mu odpovědět. Stále mi ovšem nelezlo do hlavy, kde to sebral.

„Mýlíš. Já jsem Abell,“ řekla jsem mu. V jeho tváři se nic neměnilo, stále tam byl lehce pobavený a šibalský úsměv. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale to se dalo těžce, když se ke mně naklonil a potom zašeptal:

„A tebe to baví, hrát si na někoho, kým nejsi?“ řekl mi a mě ovál jeho dech. Byla jsem jako v transu. Naklonila jsem se k němu také. Věděla jsem, že nemá cenu zapírat, že máme prohráno. Jacob na všechno přišel, i když nevím jak a proč.

„Jak dlouho to víš?“ zeptala jsem se ho. Jacob se uchechtl a bez problému mi odpověděl.

„Od včerejška.“

„Jak jsi na to přišel? Kdo to ještě ví?“ vyptávala jsem se ho. Nemohla jsem tomu uvěřit, takovou dobu se nám to dařilo tajit a najednou to praskne a celý růžový obláček jde ke dnu.

„Včera jsme na to přišli společně se Sethem. Přišel za mnou s tím, že se otiskl do Abell a ona do něj. Nemohl jsem tomu uvěřit…“ řekl a tady se odmlčel. „Totiž, prostě mi tam pár věcí nesedělo, a tak jsem se rozhodl, že půjdu za Abell zjistit, jak to doopravdy je. A pak jsme vás viděli zvenčí v okně. Slyšeli jsme i vše, o čem jste si povídaly,“ vyklopil na mě a já nevěřila svým uším. Celým mým tělem proudil šok.

„No…“ vydechla jsem jen a následně si povzdechla. „Takže už všechno víte. Skvělé, Abell bude nadšená,“ řekla jsem mu ironicky a on se usmál. Klepaly se mi dlaně, byla jsem z toho rozhozená. Raději jsem se postavila, abych tu nervozitu trochu sklepala. Procházela jsem se po místnosti sem a tam a přemýšlela, jak to šetrně oznámím Abell. Jacob následoval mého příkladu a stoupl si také. Zřejmě ho znervózňovalo, jak jsem přecházela sem a tam, a tak mě zastavil a otočil k sobě. Podívala jsem se mu do obličeje a nevěděla, kam se koukat dřív. Jestli do jeho očí, které byly jako čokoláda, nebo na jeho rty, které mě naprosto vyváděly z míry.

„Renesmé, musím ti něco říct,“ řekl mi a chytl můj obličej do svých dlaní. Jestli jsem předtím byla v šoku z té úžasné novinky, tak nevím, kde jsem byla teď. Asi v něčem větším než byl jen šok a překvapení.

Jediné, co jsem stihla zaregistrovat, byl jeho obličej, který se přiblížil nebezpečně blízko tomu mému, a pak už jen jeho rty, které ochutnávaly ty mé. Z toho překvapení jsem se prudce nadechla a vydechla mu do úst. Když se odtáhl, tak nebudu skrývat, že mě to zamrzelo.

„To byla ale krásná věta,“ řekla jsem mu a společně jsme se zasmáli. Ani nevím, kdy jsem to stihla, ale ruce jsem měla omotané kolem jeho krku. Využila jsem toho a přitáhla si ho blíž, takže jsme byli těsně blízko u sebe. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a byla šťastná. Ještě víc jsem se tetelila blahem, když vypustil z úst ta dvě nejkrásnější slova, která mi kdo řekl.

„Miluju tě. A víc než jen to,“ řekl a já to pochopila. Nemusel k tomu nic víc dodávat, aby mi bylo jasné, co to znamená.

Otisk je prostě mrcha… pomyslela jsem si a nechala se unášet na obláčku štěstí.

…

„Ness! Za chvilku jsou tady, tak dělej!“ oslovila jsem svou sestru její novou zaláskovanou přezdívkou, aby si pospíšila z té koupelny. Musela přece vypadat dokonale, takže si na svůj obličej nanášela několik kilo mejkapu.

„Já už jsem hotová. Ale ty ne. No tak, Abell, musíš být namalovaná taky, jinak nás hnedka rozeznají. A nezapomeň na náš plán,“ řekla mi a já nesouhlasně zamručela. Tohle si nikdy na ksicht nedám!

„Ne, ne a potřetí ne. Tohle,“ řekla jsem a ukázala na blbosti v její ruce, „si nikdy na svůj obličej nenapatlám! Ani přes mou mrtvolu!“ protestovala jsem a nehodlala se jen tak vzdát.

„Abell, a teď mě velmi dobře poslouchej,“ řekla mi Renesmé tvrdým hlasem, který jsem u ní ještě nikdy neslyšel. Popošla ke mně a svůj obličej měla jen pár centimetrů od toho mého. Vypadala děsivě i přes to, že jí to slušelo. „Kdo mě tenkrát dost ošklivě přemlouval, abych mu kryla záda, protože nebyl schopný si zapamatovat pro něj příšerně nudné kecy o Quileutech?“ vybafla na mě rozzlobeným hlasem, který mě posadil na zadek.

„Ty,“ pípla jsem a věděla, že mám prohráno.

„Tak mi prosím dovol, abych si vybrala svou odměnu, a alespoň jednou za celý svůj život překonej odpor k líčení. Budeš k sežrání krásná, uvidíš! Podívej se na mě, copak se ti takto nelíbím?“ vyčetla mi a já už na sto procent věděla, že to mám projetý. Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. Po pravdě se mi líbila představa, že budu tak krásná jako moje sestra, a tak jsem potlačila hlasy v mé hlavě a nechala jsem ji, aby kolem mě skákala. Netušila jsem, co mi to kam dávala, prostě jsem jí důvěřovala.

„Hotovo!“ zvolala po pár minutách a já konečně otevřela oči. Kousla jsem se do rtu a popošla k zrcadlu. Málem jsem se nepoznala, byla jsem tak krásná!

„Líbí?“ zeptala se mě a já jen souhlasně přikývla. Usmála jsem se na svou sestru a pak si povzdechla.

„Na tebe stejně nemám,“ řekla jsem jí a ona se zasmála. Postavila mě přímo doprostřed před zrcadlo a potom řekla:

„V jedněch očích ano.“ Chvilku mi trvalo, než mi došlo, jak to myslela, ale dál už jsme neměly čas to rozebírat, protože nás zavolala Alice.

„Holky! Pojďte už, jsou tady!“ Její hlas se nesl jako ozvěna celým domem a pro nás to bylo jako elektrický šok. Vzala jsem si ještě mobil, který jsem strčila do kapsy mých těsných džínů. Tohle byla Renesméina práce. Celé to vymyslela ona. Stejně se obléknout, učesat, nalíčit a pak si prověřit, jestli nás poznají.

Společně s Renesmé jsme seběhly dolů a potom vyběhly ven. Cítila jsem na zádech něčí pohled, ale rozhodla jsem se to neřešit. Před domem stáli oni. Jacob se Sethem, každý s úsměvem na tváři… který zmizel hned, jakmile nás uviděli. Naprosto přesně jsem věděla, co se jim honí hlavou.

„Ahoj!“ řekly jsme s Renesmé sborově a zastavily se pár metrů před nimi. Neunikl nám pohled, který si kluci věnovali. Nejistota a strach, že se spletou. Trvalo to pár sekund, co se na nás dívali, ale mně to přišlo jako věčnost. Povzdechla jsem si a přešlápla si z nohy na nohu.

Těm to trvá, říkala jsem si v duchu a možná právě to mé povzdechnutí a přešlápnutí nás obě prozradilo. Kluci se na sebe opět podívali a potom se rozešli k nám. Ale, bohužel, oba šli špatně.

A sakra!

Jacob došel ke mně a chytl mě za ruku. Podíval se mi do očí a já tušila, že je zle. Koutkem oka jsem se podívala po své sestře a po Sethovi. Bylo to jako nůž, který se mi zabodl do srdce, když jsem si všimla, že se přibližuje ke rtům mé sestry, ne k těm mým. Už jsem chtěla něco namítnout, když vtom se Seth nahlas ozval:

„Počkej, kámo, ta je tvoje!“

Konec

Ehm, konec byl rychlý a... přesný. Co si myslíte o kapitole? Co si myslíte o povídce celkově? Čekám na vaše názory. ;) Doufám, že se sejdeme u mé další tvorby, která bude co nevidět. ;) Má další povídka se jmenuje Srážka s Blbcem a již brzy vám ji představím. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 6: