Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 5

24.08.2013 (17:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3267×

„Ahoj, Alice, ahoj, sestřičko. Nepůjdeme se projít?! Máš teď doufám chvilku času, že jo?!“ řekla jsem Renesmé tím nejsladším hlasem, aby sama vytušila, že zrovna moc šťastná nejsem. Dle jejího výrazu jsem hnedka poznala, že ví, o co se jedná, a že také ví, že to moc dobré odpoledne nebylo.

„Na tebe vždycky,“ pípla a šla se mnou směrem do lesa. Ještě než jsme se však stačily rozeběhnout, zastavily nás hlasy.

„Děvčata, počkejte. Jestli chcete být sama, můžete si promluvit doma, neboť my ostatní odjíždíme na lov. Emmett už si dva týdny nechytit medvěda a… však ho znáte. Potřebuje se pobavit,“ řekla nám Esmé v Carlisleově objetí. Stáli přede dveřmi a upírali na nás své pohledy.

„To je skvělý, díky,“ řekla Renesmé a já s ní jen souhlasila. Fajn, tímhle má sestřička získala ještě hodinu života navíc, pomyslela jsem si a vydala se zpátky do domu. Všimla jsem si, že naši rodiče tu nejsou. Celou dobu jsem to nevěděla, neboť jsem byla nahoře v pokoji a snažila se přestat myslet na různé následky našeho malého tajemství, které s Renesmé máme. A taky jsem se snažila přestat vymýšlet způsoby, jak svou milovanou sestřičku přerazit.

Vešly jsme se sestrou do obýváku a já si sedla na sedačku mezi Emmetta a Jaspera. Věděla jsem, že Jasper naprosto dokonale cítí všechny mé pocity, a taky jsem věděla, že musí vědět, že jsem zamilovaná. A že to zajisté ví i můj otec. Ovšem je divné, že s tím za mnou ještě nepřišel.

Jasper se zničehonic natáhl ke stolu, ze kterého sebral Esmé zápisník s tužkou. Vytrhl z něj list, na který něco napsal, a podal mi ho. Byla jsem překvapená, ale papír jsem si od něj vzala. Nakoukla jsem a v duchu jsem si přečetla tu jedinou větu, která tam byla napsaná ne zrovna úhledným písmem.

Děje se něco, o čem bych mohl vědět?

Moc dobře jsem věděla, že za slovem mohl se skrývalo měl, ale radši to nenapsal. Byla jsem mu za to vděčná. Ach, strejdo, ani nevíš, jak ráda bych ti to všechno vysvětlila… Vzala jsem si od něj tužku a napsala mu rychlou odpověď.

Ne, všechno je (v rámci mezí) v pohodě. Děkuju.

Lístek jsem mu podala a myslela si, že tím to končí. Jasper si to přečetl a poté se na mě podíval. V jeho výrazu jsem četla starosti a trápení, které jsem na něj přenášela. Zkusila jsem se na něj usmát, ale z mého rádoby úsměvu vzešel úšklebek. Jasper se opět sklonil nad list papíru a něco na něj napsal. Opět mi ho podal a já si to mohla přečíst.

Víš, že já dokážu mlčet i před Edwardem. Klidně mi všechno řekni, pocity mluví své. Jsi zamilovaná, ostatně jako Renesmé. Jsi utrápená, ostatně jako Renesmé. Něco se děje a já to vím. A měla bys vědět, že nejsem jediný, kdo si toho všiml. Děje se to od té doby, co jsme se sem přistěhovali. Je v rezervaci všechno v pořádku?

Když jsem si to přečetla, nevěřila jsem svým očím. Renesmé je zamilovaná? Jak toho může Jasper tolik vědět? Tuší snad někdo z rodiny něco? Neplýtvala jsem časem a rychle napsala Jasperovi svou vystrašenou odpověď. Bylo mi fuk, jak na to pohlíží ostatní, vlastně je to v téhle rodině normální. Když si někdo chce něco říct a nechce to říkat nahlas, píšou si dopisy. Nakonec je jen Edward jediný, kdo o tom ví, ale pořád lepší než celá rodina. Alespoň tak jsme to s Renesmé vždycky praktikovaly.

Ach, strejdo. Je to složitý. Jaké jsou vaše teorie? A odkdy je Renesmé zamilovaná, proboha?!

Podala jsem ten list své tetičce vrbě a čekala na odpověď, kterou jsem dostala obratem zpátky. Těšila jsem se na ty řádky jako dítě na Vánoce.

Že je to složité, to vím. U Renesmé to trvá už dlouho, jen si to nechce přiznat. Zato ty sis to již přiznala, to já naopak už vím. Naše teorie? Žádné nejsou, jen mě tak napadá… nejsi těhotná, že ne?

Přelítla jsem tu poslední větu očima hned desetkrát, abych se ujistila, že jsem to přečetla správně. Nakonec jsem se tomu zasmála a s úsměvem na tváři se podívala svému strýci do obličeje. Na jeho tváři se pyšnil záludný úsměv a pobavení. Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu a pak si ten lístek strčila do kapsy, aby ho nikdo nenašel. Opřela jsem si hlavu o strýcovo rameno a zaposlouchala se do basketbalového utkání. Nedalo se to přeslechnout, když Emmett fandil Lakers. Zničehonic jsem ucítila něčí prsty, které se mi vískaly ve vlasech. Bylo to příjemné.

„Hm, ať jsi kdokoliv, nepřestávej,“ zavrněla jsem jako kočka a za mnou se ozval smích. Byla to má dokonalá teta Rosalie.

„Tvé přání je mi rozkazem, ale teď ho nevyplním. Esmé vám udělala jídlo a my už musíme jít,“ oznámila mi svým dokonalým, sametovým hlasem. Nesouhlasně jsem zabručela, ale můj žaludek se ozval při reakci na slovo jídlo, takže jsem vstát musela. Došla jsem až ke stolu, u kterého seděla má sestra. Ani jsem se na ni nepodívala.

„Tak se mějte, děvčata, vrátíme se asi za dva tři dny, však vy už to znáte. Ahoj,“ řekla nám Esmé, každou nás poplácala po rameni a společně s ostatními zmizela venku. Slyšely jsme nastartovat dvě auta, která po chvilce zmizela a nakonec nebyla ani slyšet.

Potichu a v klidu jsme s Renesmé dojedly večeři. Když jsme společně umyly i talíře a příbor, zhasly jsme dole světla a šly do svého pokoje. Ne, vážně si s ní musím o všem promluvit, musíme si ujasnit, co a jak dál.

„Sestřičko?“ oslovila mě Renesmé, když jsem zavřela dveře. Otočila jsem se a spatřila ji, jak stojí za mnou. „Chci se ti omluvit za to, že jsem tam dneska nemohla, ale víš, že vůči Alice nic nezmůžu. Nemohla jsem promeškat tu příležitost,“ omluvila se mi a roztáhla náruč, aby mě mohla obejmout. Vděčně jsem ji přijala a cítila, jak všechen vztek, který jsem vůči ní shromažďovala, byl v tu chvíli ty tam.

„Fajn, ale už mi to nikdy nedělej, Renesmé. Ani nevíš, jaký to pro mě bylo, byla jsem dřevěná snad i na zadku. Nevim ani ťuk o tý jejich historii a tys mě najednou uvrhla do jámy lvové,“ postěžovala jsem si jí, aby věděla, že tak úplně v pohodě to není.

„Fakt je mi to líto, ale… víš, máme menší problém. Alice nás, mě a ji, přihlásila na nějaký letní kurz módy, který se koná v Port Angeles a nejde už odvolat. Tak se jen strachuju, aby to nebylo v den zkoušek. Máme to každý pátek. Je to už tenhle pátek. Kdy máš ty schůzku s ostatními?“ vybafla na mě a já opět za jeden jediný den prožila další šok, při kterém jsem měla v hlavě vymeteno, srdce tlouklo jako o závod a tentokrát jsem i chvilku viděla rudě.

„V pátek,“ sdělila jsem jí prostě a čekala na její reakci. Renesmé se zhluboka nadechla a já na ní poznala, že neví, co říct. Ostatně jako já.

„Hm, dobrá, dobrá, to vyřešíme zítra, chci mít alespoň chvilku dneska klid,“ rozhodla jsem to a snažila se uklidnit svůj tok myšlenek, který mi říkal, jak to mám už dopředu prohraný a že tohle neskončí moc dobře.

„Fajn, jak chceš. Já se půjdu vykoupat, dneska to mám na dlouho. Umýt si vlasy, oholit nohy, však to znáš. Vždycky to trvá,“ oznámila mi a společně jsme se tomu od srdce zasmály. Renesmé došla ke skříni, aby si připravila věci na zítra, a já ji jen pozorovala.

„Ségra, já tě ale ještě zdržím. Musím se ti s něčím svěřit,“ řekla jsem jí a tím upoutala její pozornost. Otočila se na mě a naklonila hlavu na stranu na znamení, že mě poslouchá.

„Vážně? Co se děje?“ zeptala se a položila oblečení na postel. Zkřížila si ruce na prsou a čekala, co jí povím. Sebrala jsem odvahu a začala:

„Víš, říkal ti Jacob, co je to ve vlkodlačím jazyce otisk?“ zeptala jsem se jí a její pokývání na souhlas mě velmi potěšilo. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, co to znamená a to všechno kolem, i když bych to z vlastní zkušenosti zvládla na jedničku.

„Fajn, to jsem ráda, protože já to znám z praxe,“ řekla jsem jí a čekala na její reakci. „Otiskla jsem se,“ dodala jsem ke svému oznámení a sledovala, jak se jí v obličeji mění emoce. Z šoku přes smutek, radost až k obrovskému překvapení.

„To jako vážně? A do koho? Někdo z vlků?“ snažila se vyzvídat. Byla celá rozradostněná a překvapená, najely jsme na téma, které ji bavilo. Chtěla o tom vědět co nejvíc a já jí toho chtěla i tolik povědět…

…

Pomalým krokem jsem se vracel zpátky do rezervace, stále celý roztřesený z poslední události. Nemohl jsem uvěřit, jak lehké to celé bylo. Srdce mi stále bušilo, v uších jsem slyšel tep vlastního zběsile běžícího srdce a dlaně jsem měl zpocené. V hlavě mi běžely vzpomínky na posledních pár chvil, nemohl jsem se z toho vůbec vzpamatovat. To, co mi řekla, mě pohltilo. Ona mě miluje!

Procházel jsem se po pláži. Byla tma, ale mně to nevadilo. Zrovna v tuhle chvíli by se mi líbilo mít vedle sebe svou sestru, které bych se s tím mohl svěřit, ale ta si teď žije někde na druhém konci Států se svým přítelem. Otiskla se. A teď byla řada na mně, i já jsem se otiskl.

Svou pomalou chůzí, při které jsem se vznášel na obláčku štěstí, jsem došel až k Jacobovu domu. Vevnitř se stále svítilo, takže Jacob to výjimečně ještě nezalomil. Rozhodl jsem se u něj zaťukat a povědět mu to. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale chtěl jsem to někomu říct a Jacob mi přišel jako skvělá volba. Nikdy se nepřeměňuje, zrovna když je někdo také ve vlčí podobě, a tak se nemusím bát, že by to někomu prozradil.

Vyšel jsem po pár schůdcích ke dveřím, na které jsem zaklepal. Nemusel jsem čekat příliš dlouho na odpověď. Po chvilce se totiž otevřely dveře, ve kterých stál Jacob. Dle jeho výrazu jsem ihned poznal, že návštěvu takto pozdě už nečekal.

„Sethe, co tu děláš?“ zeptal se mě celý udivený. Zřejmě se byl sprchovat, protože vlasy měl ještě mokré.

„Máš chvilku?“ zeptal jsem se ho namísto odpovědi. Jacob jen pokýval hlavou a nabídl mi, že můžu vejít dovnitř. Jeho nabídku jsem přijal a došel do malého obýváku. Sedl jsem si na židli a čekal, až si Jacob také přisedne.

„Tak co potřebuješ, kamaráde?“ řekl s neskrývanou zvědavostí. Nadechl jsem se a začal s vysvětlováním.

„Musím se s tím někomu svěřit, protože to nedokážu držet v sobě. A ty jsi jediný, kdo připadá v úvahu, a to hned z několika důvodů,“ začal jsem a Jacob na mě koukal překvapeným pohledem. Zřejmě nevěděl, co si myslet.

„No… dobře. Tak co je?“ řekl váhavě a čekal na odpovědi. Nadechl jsem se a potom mu to řekl.

„Jde o Abell. Otiskl jsem se do ní a ona do mě. Šel jsem ji vyprovodit domů a přitom jsme si povídali…“ začal jsem, ale Jacob mě přerušil překvapeným tónem.

„Počkej, počkej, počkej. Ty ses otiskl do Abell? To je ale pěkná blbost, protože do té jsem se otiskl já. Je to i jeden z důvodů, proč jsem tolik protahoval všechny ty hodiny či co, říkej si tomu, jak chceš. Aby měla důvod sem chodit a já ji mohl vídat,“ vyklopil ze sebe a já nevěděl, co si o tom myslet.

On se otiskl do stejné osoby, do které jsem se otiskl já? Ale vždyť mi před chvílí sama Abell tvrdila, že se do mě také otiskla. Není možné, aby se dva vlci otiskli do jedné osoby!

„Ale vždyť to je blbost. Nemůžeme se otisknout do stejné osoby. Jacobe, já si to nevymýšlím. Vím naprosto přesně, že jsem do ní otisknutý,“ zkusil jsem mu vnutit opět mou myšlenku. Jacob jako by mě vůbec neposlouchal. Byl naprosto zamyšlený a duchem nepřítomný. Když po pár minutách promluvil, vyslovil něco k zamyšlení.

„Víš, co je divné?“ řekl a pohled upíral na desku stolu. Já jsem jen zakroutil hlavou.

„Ne.“

„Občas, když sem Abell přišla, jsem cítil ten nádherný pocit, věděl jsem, že je tu ta, která mě uhranula, ta, do které jsem se otiskl. Jenže jindy, když sem přišla… jsem ten pocit neměl,“ začal s vysvětlováním a já si nebyl jistý, jestli jsem ho pochopil.

„Jakože občas to byla Abell a jindy zase ne?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že jsem pochopil jeho domněnku správně. Po pravdě jsem vůbec nechápal, o čem to Jacob mluvil, protože já tenhle pocit ještě nikdy neměl. Jen párkrát jsem se s Abell setkal, když tu byla za Jacobem, a pokaždé to bylo, když jsme hráli soccer. Takže docela často.

„Přesně tak. Víš, tak mě napadá… Jdeme!“ řekl a vyletěl ze židle rychlostí blesku, skoro jako by ho ta židle kousla. Vůbec jsem nechápal, co to do něj vjelo, tak jsem jen udělal, co řekl. Jdeme. Jacob vyběhl do lesa a já běžel za ním. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co zamýšlí. Ta zpráva o mém otisknutí do Abell ho musela hodně rozhodit, protože není možné, aby se do ní otiskl také.

Nechápal jsem moc, co má Jacob v plánu, jediné, co jsem věděl, bylo, že právě míříme k jejich domu. To tak chce jako jen tak napochodovat a začít Abell vyslýchat, jestli je pravda, že se do mě otiskla? Nebo si chce ověřit své pocity k ní? Co vlastně plánuje?

Když už jsme byli skoro u jejich domu, Jacob trochu zpomalil.

„Jakeu, co chceš dělat?“ zeptal jsem se ho šeptem, protože je tu možnost, že nás celá upíří banda uslyší. Jacob se na mě ani neotočil a dál neslyšně pokračoval dopředu.

„Chci si udělat v téhle situaci jasno,“ řekl mi a dál nic neříkal. Došli jsme až k okraji lesa, kde jsme zůstali stát. V celém domě byla tma, mimo jednoho pokoje v horním patře. Pamatoval jsem si, že tohle bývala ložnice Edwarda, ale jestli to tak zůstalo, o tom jsem neměl nejmenší tušení. V okně přibyly závěsy, které teď ale nebyly zatažené a my mohli sledovat dění v pokoji. To, co jsem uviděl, mi naprosto vyrazilo dech. V tom pokoji to vypadalo úplně jinak, ale to nebyl ten hlavní šok. Přede dveřmi stály dvě dívky, které si byly navlas podobné. Jednu od druhé bych nerozlišil. Poznal jsem Abell, ale to jen díky tomu oblečení, které měla na sobě, protože v něm před chvílí byla v La Push.

„Nemohla jsem promeškat tu příležitost,“ řekla ta druhá a poté objala Abell. Po chvilce se od sebe odtáhly a Abell jí něco pověděla.

„Fajn, ale už mi to nikdy nedělej, Renesmé. Ani nevíš, jaký to pro mě bylo, byla jsem dřevěná snad i na zadku. Nevim ani ťuk o tý jejich historii a tys mě najednou uvrhla do jámy lvové,“ řekla jí a mně to v tu chvíli všechno zapadalo do sebe. S Jacobem jsme se na sebe podívali a já věděl, že stejně jako já nemůže uvěřit tomu, co slyší.

„Ony jsou dvě,“ naznačil jsem mu rty neslyšně, abych nás neprozradil. Jacob jen přikývl a znova začal sledovat situaci v pokoji.

„Fakt je mi to líto, ale… víš, máme menší problém. Alice nás, mě a ji, přihlásila na nějaký letní kurz módy, který se koná v Port Angeles a nejde už odvolat. Tak se jen strachuju, aby to nebylo v den zkoušek. Máme to každý pátek. Je to už tenhle pátek. Kdy máš ty schůzku s ostatními?“ řekla Renesmé a já jen napjatě poslouchal.

„V pátek,“ sdělila jí Abell a potom dodala. „Hm, dobrá, dobrá, to vyřešíme zítra, chci mít alespoň chvilku dneska klid.“

„Fajn, jak chceš. Já se půjdu vykoupat, dneska to mám na dlouho. Umýt si vlasy, oholit nohy, však to znáš. Vždycky to trvá,“ řekla jí ta druhá, úplně stejná dívka, a poté se s Abell zasmála. Přešla ke skříni a začala z ní vyndávat nějaké věci, které pokládala na postel.

„Ségra, já tě ale ještě zdržím. Musím se ti s něčím svěřit,“ řekla jí Abell a mně teprve až teď došlo to, co tu bylo nad slunce jasné. Sestry! Ony jsou dvojčata! Podíval jsem se na Jacoba, který mi můj překvapený a vyděšený pohled oplatil.

„Vážně? Co se děje?“ zeptala se jí její sestra.

„Víš, říkal ti Jacob, co je to ve vlkodlačím jazyce otisk?“ řekla Abell a její sestra přikývla. „Fajn, to jsem ráda, protože já to znám z praxe. Otiskla jsem se,“ dodala a dívala se na svou sestru.

„To jako vážně? A do koho? Někdo z vlků?“ snažilo se vyzvídat její dvojče. Abell sklopila pohled a potom jí odpověděla.

„Do Setha, je to kamarád Jacoba, člen smečky. Možná, že jsi ho už viděla,“ řekla jí a Jacob se v tu chvíli neudržel a zaběhl zpátky do lesa. Ačkoliv jsem chtěl zůstat a poslouchat dál, musel jsem běžet za ním. Když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od Cullenovic vily, promluvil jsem na něj.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho naprosto tupou otázkou. Jacob se na mě otočil a já jsem byl velmi překvapený, neboť na jeho tváři byl úsměv.

„Tohle je ono, Sethe, teď to konečně chápu. Ta, která si vždy vše pamatovala, myslím tím vše, co jsem jí říkal, nebyla Abell, ale ta druhá, její sestra. Renesmé,“ řekl a její jméno vydechl. „ A ta, která sem chodila, když jsem chtěl, aby mi předvedla, jak zvládá přeměňování,ta, která s námi hrála soccer, to byla Abell, protože její sestra se dle všeho přeměňovat nedokáže. Kdyby jo, přivedl by ji sem Edward před těmi třemi týdny společně s Abell. Chápeš to, Sethe? Já se neotiskl do Abell,“ řekl mi a mně to konečně také všechno dávalo smysl.Překvapeně a radostně jsem se usmál.

„Ale do její sestry,“ řekl jsem a stále tomu nemohl uvěřit. Společně jsme se rozešli zpátky do rezervace a každý jsme přemýšlel nad svou. Až po chvilce mi v hlavě vyskočilo několik otázek. Co teď? Jak jim to řekneme? A jak to bude v pátek?

„Jacobe, co s tím ale budeme teď dělat?“ zeptal jsem se ho a čekal na nějakou odpověď. Jacob chvilku mlčel, ale já ho chápal, protože zřejmě sám toho teď moc neví. Došli jsme akorát tak zpátky k jeho domu, když mi Jacob konečně odpověděl.

„Necháme je při tom, že o ničem nevíme. Něco mě totiž napadlo,“ řekl mi a začal mi vysvětlovat to, nad čím celou dobu přemýšlel.

Tak co si myslíte o tomhle? :) Těším se na vaše komentáře! :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 5: