Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 16. kapitola

26.12.2010 (08:30) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1813×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola *Strach*

„No, vypadá to na normální kolaps systému. Asi se moc přepínala. Udělám jí ještě pár vyšetření. Vezmu jí krev a uvidíme. Chceš tu zůstat s ní?“
Zvažoval jsem možnost, že zůstanu, ale nebyl jsem si jistý, zda bych zvládl pohled na její krev a navíc, pokud bych stál tak blízko, dokázal bych jen tak stát na místě a nic nedělat? Nenechat se zlákat? To pokušení… Lidské krvi odolávám již dlouho. Moc dlouho, ale ta její mě tak zvláštně láká… Tak...
„Ne!“ řekl jsem ihned. Paní Cooperová se na mě starostlivě podívala a sledovala, jak pomalu, ale jistě couvám ven z místnosti.
„Ne, děkuju. Počkám venku. Zavoláte mě, až bude konec?“ Paní Cooperová si můj odchod vysvětlovala tím, že se mi dělá špatně při pohledu na krev stejně, jako Belle. Svým způsobem měla vlastně pravdu.
„Ano, zavolám tě. Nebude to trvat déle než čtvrt hodiny.“
„Děkuji.“
„Je ti dobře?“ zastavila mě ještě ve dveřích a zkoumavě mi pohlédla do tváře.
„Ano, jsem v pořádku.“
„Jsi nějaký pobledlý,“ konstatovala.
„To je normální,“ usmál jsem se, otočil se a rychle vešel do čekárny dříve, než mi stihla nabídnout, že mě vyšetří.

BELLA:

Zima. Strašlivá zima. Otřásla jsem se a instinktivně se otočila na bok schoulená do klubíčka. Znovu mi tělem projel třas a zuby mi zadrkotaly o sebe. Snažila jsem se vzpomenout si na to, co se mi zdálo, ale marně. Při tom jsem si byla jistá, že jsem sen měla.  Zhluboka jsem se nadechla a zarazila se. Tohle nebyla vůně mého pokoje…

Rychle jsem otevřela oči a spatřila bílou stěnu ozdobenou různými lékařskými plakáty a diplomy. Ta místnost mi byla povědomá. Zmateně jsem se posadila a chytla se za hlavu, když mi před očima vyskočili černé skvrnky.

„Bello,“ vydechl někdo z rohu místnosti a já vystrašeně otočila hlavu.
„Konečně...“ S hrůzou v očích jsem sledovala, jak se přibližuje k mé posteli pomalým a nejistým krokem.

Stačil jediný pohled do jeho očí a já si vzpomněla.  Stáhl se mi hrudník a já namáhavě lapla po dechu. Přitáhla jsem si kolena k bradě a pevně zavřela oči. Jen sen… jen sen… Už ne prosím! Tohle se mi musí jenom zdát.

„Bello,“ ozval se znovu sametovým hlasem, který prozrazoval bezradnost. Nerozuměla jsem tomu. Neměl by být spíše vítězný? Dostane přeci to co chce. Vždycky to dostanou…

Cítila jsem ho jen pár centimetrů od sebe a ještě pevněji se schoulila.
Sedl si opatrně ke mně, přičemž se mi z úst vyloudilo tiché zajíknutí, když jsem pocítila, jak se postel pod jeho váhou prohnula.

„Bello,“ oslovil mě znovu a já jen nepatrně zavrtěla hlavou a roztřásla se.

Co tu dělá? Co chce? Samozřejmě jsem věděla co chce… Chce to, co všichni ostatní jeho druhu…

A kde je sakra Jake? Ublížil mu?

„Podívej se na mě prosím,“ požádal mě potichu.

Neudělala jsem to. Nechtěla jsem se dívat Smrti do očí.

„Neubližuj mi. Prosím,“ zašeptala jsem a z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk.

Vteřiny ubíhaly a já uvažovala nad tím, proč to prodlužuje. Věděla jsem, co je zač. Úplně dokonale jsem si pamatovala tu chvíli, kdy nám Sam na parkovišti před školou říkal o nově přistěhované rodině. Rodině Cullenových…
Edward je upír. Ten krásný a hodný kluk, který mě na chvíli naprosto omámil… Predátor. I přes to, že jsem se tomu bránila, vzpomněla jsem si na Jakea a Charlieho. Zachvátila mě panika a z očí mi začaly téct slzy.

Postel se nepatrně pohnula a já ucítila studený dotyk na své paži. Cukla jsem sebou, čímž jsem ruku shodila. Ruka se znovu dotkla mého lokte a jemným tlakem ho uvolnila ze sevření. Nemělo smysl se bránit…

„Proč to říkáš?“ zeptal se a stáhl i mou druhou ruku.

„Neubližuj mi,“ zašeptala jsem znovu, ignorujíc jeho otázku.

Jeho ledová ruka se dotkla opatrně mé tváře a donutila mě vzhlédnout. Stále jsem měla zavřené oči a bála se je otevřít.

„Bello, podívej se na mě. Poslouchej mě! Já ti nechci ublížit!“ řekl rozzuřeným hlasem a jeho dech mi ovál obličej.

Proč lže? Proč to dělá ještě horší? Vyžívá se v tom? Dělá mu to dobře? Nechtěla jsem umřít, ale pak jsem si opět vzpomněla na tatínka a Jacoba a na strach ze své vlastní smrti mě opustil. Veškerá má bojácnost zmizela. Rozplynula se… Vystřídalo jí odhodlání bránit ty dva nejdůležitější lidi mého života.

„Když mě zabiješ,“ zamumlala jsem, „necháš Charlieho a Jakea na pokoji? Prosím.“

Zdálo se to být fair… Ale co když odmítne? Co když mě zabije a nebude mít dost? Co když on a jeho rodina zabijou všechny, na kterých mi kdy záleželo?

Dvě ledové ruce mi pevně sevřely obličej.

„Sakra, Bello! Poslouchej mě! Podívej se na mě a poslouchej mě!“ řekl přísným hlasem.

Na co se dál schovávat… Konečně jsem odlepila víčka od sebe a podívala se do těch nejkrásnějších omamujících zlatých očí. Obraz jsem měla rozmazaný od slz, ale stále jsem si byla vědoma, že se dívám do tváře anděla. Anděla smrti.

„Prosím,“zalkla jsem se, prosíc o slib.

„Ne!“ řekl pevným hlasem a v tu chvíli jsem se rozplakala.

Zabije mě… a pak i ostatní.

„Ty to nechápeš!“ zatřásl mi jemně s ramenem.

„Já ti rozhodně ubližovat nechci,“ zavrčel.

Nedokázala jsem přestat brečet. Nedokázala jsem se smířit s tím, že zabije lidi, které miluji.

„Sakra, Bello! Posloucháš mě? Neublížím ti! Ani tobě, ani nikomu jinému!“

Jak moc jsem chtěla těm slovům věřit…

Znovu ke mně natáhl ruku a pohladil mě po vlasech.

„Neublížím ti, nikdy,“ zamumlal a jeho ruka  začala klesat k mé tváři a pak ke krku.

Zavřela jsem oči a snažila se přestat vyvádět. Stejně to k ničemu nebylo. Navíc, jeho dotyk byl tak zvláštně uklidňující. Chladil mou rozpálenou pokožku a jemně po ní klouzal. Dech se mi zklidnil a i srdce přestalo bít tak zběsile. Nasávala jsem vůni, která ke mně linula z jeho těla a začínala být jakoby omamující. Slyšela jsem jeho tichý pravidelný dech a cítila chlad, který ukazoval, jak blízko je jeho tělo u mého. Začala se mi točit hlava a můj žaludek ovládlo jemné chvění.

V tu chvíli, v tu vteřinu, jsem prudce otevřela oči, pevně jsem ho do sebe odstrčila, rychle slezla z postele a přitiskla se k opačné stěně pokoje. Stále seděl na místě, odkud jsem já právě utekla a díval se na mě zklamaným a zoufalým pohledem. To se dalo čekat. Co si myslel, že mě omámí nějakou upírskou magickou sílou a já se mu naservíruju až pod nos? S povzdechem se zvedl z lůžka a udělal dva kroky směrem ke mně.

„Lehni si Bello, jsi slabá,“ nařídil mi potichu a udělal další krok.

Najednou mě ovládla bojovnost.

„Udělej ještě jeden krok a uvidíš!“ řekla jsem odhodlaně a mračila se na něj.

Proboha… vyhrožuju upírovi???

Edward se na chvíli překvapeně zarazil a dokonce mu přes obličej přeběhlo lehké pobavení. Zvažovala jsem své možnosti úniku, ale po pár vteřinách to vzdala. Nemám žádnou šanci utéct. Kdybych se pokusila zavolat o pomoc, zabil i paní Cooperovou? Upírovi mezi tím zmizel z tváře úsměv. Jen stál a frustrovaně si mě prohlížel. Nerozuměla jsem těmhle jeho výrazům. Byl zmatený? Zřejmě jenom neví, do které části mého těla se zakousnout… Jo, vážně dilema.

Stáli jsme naproti sobě, on se zadumaným výrazem a vráskou na čele, já, připravená začít utíkat při nejvhodnější příležitosti.

Těkala jsem pohledem z něho na dveře a zpátky. Nikdo z nás se ani nehnul. V celé místnosti byl slyšet jen můj dech, který se každou chvíli zadrhnul. Po nekonečně dlouhé době se Edwardovy rysy uvolnily a on se otočil zády ke mně. Zmateně jsem ho pozorovala a čekala, kdy se otočí zpět a zaútočí. Dech se mi zrychloval, jak jsem čekala na útok.

„Nikdy bych ti neublížil,“ zamumlal potichu přes rameno a potichu za sebou zavřel dveře.

Stála jsem jako přimražená. On mě nechal být? Stále jsem čekala, kdy se vrátí, aby dokončil to, co začal. Ale minuty ubíhaly a on se nevracel. Znovu se mi zamotala hlava a já se chytla radiátoru, který byl nejblíže. Hned, jak to přestane, musím odsud vypadnout. Co když šel za Jakem? Co když mě nechal být a šel radši za ním? Okamžitě jsem zapomněla na svou hlavu a hnala se ke dveřím.

Co jsem vlastně chtěla dělat? Běžet za ním a říct mu, ať radši zabije mě? Hm… to nebyl tak špatný plán. Dříve, než jsem stihla vzít za kliku, dveře se otevřely a já na chvíli ztuhla.

„Bello!“ ozval se káravý hlas paní Cooperové a já jasně slyšela, jak se mi srdce vrátilo zpátky do hrudníku.

„Musíš ležet! Kam si myslíš, že jdeš mladá dámo?“ zamračila se na mě

„Už je mi dobře, můžu jít," oznámila jsem jí.

„To bych neřekla mladá dámo! Ten chlapec měl pravdu... jsi bílá, jako stěna. Mazej si lehnout."

Zatočila se mi hlava, když mi došlo, že byla jen kousek od něj. Nic netušící stála možná jen krok od něho. Chytla jsem se za spánek a zavřela oči.

„Drahoušku, je ti špatně?" Sáhla mi na čelo a doprovodila mě zpátky do postele.

„Já- myslím, že se potřebuju jenom napít," zamumlala jsem slabým hlasem.

„Donesu ti sklenici vody," usmála se na mě a odběhla do druhé místnosti.

Zírala jsem na bílý strop a snažila se zklidnit své srdce. Z úst mi unikaly hysterické vzlyky a hrdlo se mi bolestně stahovalo. Věděla jsem, že upíři existují, tak proč jsem teď tak vystrašená? Možná jsem tak nějak doufala, že to, že existují neznamená, že se s nimi musím setkat tváří v tvář. Jacob mi řekl co jsou zač. Rychlí a krvežízniví. Nemilosrdní, bez citů- nástroje smrti. Dokonalí, ti nejnebezpečnější predátoři na světě.

Otřásla jsem se, jak jsem si uvědomila, jak blízko smrti jsem byla. Nejdřív v tom lese. Proč mě Alice nezabila, když mohla? Vzpomínka na její úžasnou povahu, na to objetí... mě bodla. Jak mohla? Myslela jsem, že jsem našla kamarádku. Byla tak milá... nikdy by mě nenapadlo, že si chce jen získat mou důvěru, aby mě pak mohla vycucnout, jak ústřici. A já jí dokonce slíbila, že s její rodinou někam půjdu. Bože! Chtěla mě přinést, jako dezert?

„...a není jí dobře," uslyšela jsem hlas paní Cooperové, který sílil společně s tím, jak se blížila zpět do místnosti, kde jsem ležela.

„Ale já za ní musím jít! Je to důležitý!" ozval se naléhavý a rozrušený hluboký hlas, který jsem okamžitě poznala.

Srdce mi poskočilo štěstím a neskutečnou úlevou.

„Počkej tady."

„Ale já-"

„Počkej- tady...," přerušila jeho námitky paní Cooperová a otevřela dveře do kterých strčila hlavu.

„Drahoušku, myslíš, že bych k tobě mohla pustit toho nedočkavého drzouna?" usmála se na mě starostlivě a já jen horlivě přikývla a nedočkavě se posadila. Mrkla na mě a zmizela za dvěřmi.

„Nerozrušuj jí! Má ještě zrychlený tep. Žádné špatné zprávy, vážná témata, ani nemravnosti. Rozumíš? Já mám uši, jako rys, mladíku!" hrozila paní Cooperová za přivřenými dveřmi.

„Jasně, jasně," přitakal nedočkavě.

Dveře se znovu otevřely a než jsem stihla mrknout, drtily mě dvě silné paže.

„Bello," vydechl a jeho teplý dech mě zahřál na zátylku.

„Jaku," zamumlala jsem a ještě více se stulila v jeho náručí.

„Jsi v pořádku?" vyhrkli jsme oba zároveň a pak se spolu zasmáli.

„Jo, jsem v pohodě," ujistila jsem ho.

„A ty?" dodala jsem rychle a hledala jakékoliv známky napadení na jeho těle.

„Proč bych nebyl?" zeptal se zmateně.

„To tebe si ten krvežíznivec odnesl, ne mě," procedil skrz zuby.

„Cože?" vyjekla jsem.

„No, omdlela jsi a pan Greene mu řekl, aby tě odnesl sem," vysvětlil mi rychle a mně se udělalo mdlo.

„Bello, omlouvám se! Chtěl jsem se o to postarat, ale on... Je mi to tak líto! Tak líto, že se k tobě dostal tak blízko. Umíral jsem strachy, věř mi." Mluvil tak rychle a naléhavě, ale já skoro nic z toho nevnímala.

„Bello?" Jake mi zařásl s ramenem a já se na něj podívala. Dokázala jsem si představit, jak asi můj výraz vypadá.

„Už se tě nikdy nedotkne, slibuju,"zapřísáhl mi a objal mě.

„Už nikdy..."

Přesně v tu chvíli, jsem si vybavila Edwardova slova.

„Nikdy bych ti neublížil..."

Zavřela jsem oči a schovala si hlavu pod Jakovu ruku. Pevně jsem stiskla víčka tak, aby se ven nedostala jediná slza.

***
Na ošetřovně jsem zůstala až do konce vyučování. Paní Cooperová mi řekla, že v testech krve, které mi udělala, neviděla nic vážného. Nebyla jsem si jistá, jak kvalitní rozbor to vzhledem, k vybavení naší školní laboratoře mohl být, ale to jsem nechala plavat. Byla jsem si jistá, že nemocná nejsem. Jediné, co bylo v testech špatně, byla má nízká hladina cukru.

„Měla by jsi více spát, Bello, kárala mě paní Cooperová, když nás doprovázela na parkoviště.

„Dohlédnu na to," slíbil Jake a s nekompromisním výrazem ve tváři mě nacpal na místo spoluřidiče dřív, než jsem stihla protestovat.

„No ovšem," zamumlala si a pak se s námi rozloučila.

***
Jacoba ta situace s Cullenovými velmi rozrušila. Celou cestu k nám domů se mračil na silnici před sebou a nic neříkal. Nemluvil, ale znala jsem ho dobře a tak mi bylo jasné, co ho trápilo. Nikdo z nás nevěřil, že Cullenovi opravdu nastupí do školy tak, jak to tenkrát říkal Sethův kamarád Collin. Proč by to taky dělali? Chtějí zapadnout? To asi těžko... Upír nepotřebuje zapadnout mezi obyčejné lidi. Dokáží je ulovit bez toho divadýlka okolo. Leda, že by to byla jejich zábava. Sblížit se s nimi, získat si jejich důvěru a pak zaútočit, když to budou nejmíň čekat. Nebylo to, ale nepohodlné? Pohybovat se kolem své oběti a ani se jí nedotknout?

„Sam měl pravdu," vytrhl mě najednou Jake z úvah.

„Jsou jiný." Odtrhla jsem zrak od lesa, který se táhl podél silnice a otočila se na Jacoba, který měl zadumaný výraz.

„Jiní?" zopakovala jsem a on přikývl.

„Ty upíři, o kterých se mluví v našich legendách nejsou schopný žít v blízkosti lidí aniž by na ně alespoň jednou nezaútočili. A tady se za celou tu dobu nestala jediná vražda... Další věc jsou ty přezdívky pro ně. "Studení", "Rudoocí", "Krvežízniví"... Studený jsou. Ten chlad jsem cítil tak jasně, až se mi zvedaly chlupy na zátylku. Krvežníznivý jsou stoprocentně, jsou to sakra upíři ne? Ale rudoocí... vždyť maj všichni zlatý oči. To je jako nějakej novej druh upíří mutace, nebo co?"

Dokonale jsem přeslechla poslední část jeho úvah a zasekla se u těch vražed.

„Co ta vražda v Boot Bay? Sice to není Forks, ale je to blízko."

„Cože?" Vypadal zaraženě.

„Vždyť víš! Ta vražda strážníka, kvůli který nepřišel včera Charlie domu," připomněla jsem mu.

„Bello," začal pomalu.

„Byli to oni," vyřkla jsem to, co bylo tak očividné.

„To oni ho zabili."

Jake mlčky zakroutil hlavou.

„Co?" zeptala jsem se zmateně.

„To nebyli oni," řekl a jakoby poraženě vydechl.

„Samozřejmě, že ano! Kdo by to byl jiný?" Jake jen pevně sevřel volant a zatnul čelist.

„Jacobe?" Stále mlčel a do obličeje se mu vkrádal zmučený a nešťastný výraz. Uběhlo několik vtěřin a mě se pomalu začala zmocňovat panika.

Jake se nadechl a podíval se na mě bolestným pohledem.

„To Embry," zašeptal.

Drahé, milované, úžasné a nejlepší čtenářky,

já vím, že byste mě teď nejradši ukamenovaly, protože je to přesně 25 dní od té doby, kdy jsem přidala minulou kapitolu. =) Ale prosím! Nedělejte to. O=) Já se polepším! Slibuju!!! =D Měla jsem toho hrozně moc ve škole a pak jsem jela do Vídně. =)

Tímto tedy žádám o Vaše odpuštění. =) Dneska jsou přeci Vánoce. =) Nedělám si naděje, že tahle kapitolka vyjde ještě dnes, ale i přes to, Vám přeji krásné Vánoce, Šťastný Nový rok a hlavně nezapoměňtě! Že "Jak na Nový rok, tak po celý rok!". =)

P.S. Prosím vás, ještě mi řekněte, jestli vám ta délka kapitol vyhovuje, nebo jestli je mám zkrátit. Tahle kapitolka je kratší, než ty před ní. Zdálo se mi, že se vám ty díly zdají moc dlouhé, tak si řekněte. ;)

Vaše LiaC =*

15. kapitola*** 16. kapitola ***17. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 16. kapitola: