Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 15. kapitola

29.11.2010 (09:30) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2062×

15. kapitola *Anděl II.*

Z úst mi uniklo vystrašené vyjeknutí a já ztuhla s pohledem upřeným do těch zlatých očí, které byl jen pár centimetrů ode mě. Odněkud ze třídy se ozvalo zavrčení a tiché zanadávání. Nedokázala jsem pochopit význam těch zvuků, mozek mi najednou vypověděl službu a já jen sledovala Edwardův šťastný výraz, který pomalu, ale jistě přecházel do nechápavého a zmateného.

„Cullen?!“ zavrčel z druhé strany Jacob a ozvalo se ostré zavrzání židle.

Cullen…

„Laskavě si sedněte pane Blacku! Co to tu zase předvádíte?“

Cullen…

„Bello, děje se něco?“ zeptal se Edward a položil mi ruku na rameno. Byla tak tvrdá… a i přes tričko jsem cítila, jak je studená.

Cullen…

Pak se mi zatemnilo před očima a já omdlela…

EDWARD:

Další nudný den mého prokletého věčného života. Seděl jsem na verandě a pozoroval úzkou řeku, tekoucí jen několik metrů od našeho nového domu. Ano, další domov… Další stát, další město, další škola, kde budeme předstírat a hrát tu dokonalou hru na lidi.

Emmett, můj mladší bratr, alespoň co se přeměny týče, se těšil - jak jinak. Lítal po baráku tam a zpátky a všechny informoval o tom, co si vezme na sebe dneska do školy, z čehož by byla nadšená pouze Alice - kdyby tady ovšem byla… Vzrušení z nového školního dne z něj vyzařovalo na míle daleko. Jestli takhle vyvádí třetí den školy, jsem rád, že jsem tu s ním nebyl ten první den.

Rosalie byla naopak otrávená. Česala si svoje už takhle dokonalé vlasy a po nějaké době se zvedla a šla potichu hrát na mé křídlo. Hudba se pomalu linula domem a ihned s sebou přinesla pro mě snesitelnější atmosféru.

Můj otec Carlisle seděl ve své pracovně a jako ve své každé volné chvilce, i teď studoval stovky let staré knihy, které v sobě skrývaly tajemství naše druhu.

Má matka Esmé si v kuchyni četla časopis o designu a každou chvilku se starostlivě vyklonila za stěnou, aby mě zkontrolovala.

Můj druhý bratr Jasper se zničehonic objevil vedle mě a sedl si schod níže.

„Už je to tady zas co?“ zeptal se otráveně.

Školní docházka ho vyloženě unavovala. Nejenom, že pokaždé soustředil veškeré své síly do toho, aby se náhodou nenechal zlákat svou nechutnou podstatou a nikoho nezabil, ale ještě navíc se pokaždé rozčiloval, jakým způsobem učitelé učí dějiny. Zvláště Občanskou válku, kterou si sám prošel.

Uchechtl jsem se.

„Ta škola ale v pondělí nevypadala zase tak špatně.“

„Je to škola jako každá jiná, Jazzi. Kolikrát nás ještě tohle čeká?“ povzdechl jsem si.

Pokrčil rameny a podíval se na oblohu, kterou osvětloval jeden blesk za druhým. Včera jsme mohli zůstat doma, ale dneska už zase budeme muset jít do školy. Alice samozřejmě viděla předpověď na dnešní den… zataženo, přeháňky na celém území Olympijského poloostrova.

„Kde je Alice?“ zeptal jsem se, protože jsem nikde neslyšel její zběsilé pobíhání po domě a přerovnávání cizích šatníků.

„Šla zachránit tu holku z pondělka. Prý jí viděla, jak se ztratí, tak jí šla pomoct,“ zabručel.

V jeho myšlenkách jsem jasně viděl, že se mu to ani trošku nelíbí. Nechtěl, aby se s někým kamarádila. Tedy, alespoň s lidmi ne.

„Jaspere, je to jenom holka,“ uklidňoval jsem ho.

Sám jsem ale nechápal, co na ní Alice vidí. Co na ní může být tak úžasného? Je krásná? Chytrá? Takových dívek je přeci všude spoustu, tedy… podle lidských měřítek. Bohužel nevím, jak vypadá. Jasper se na ni ani nepodíval,  Rosalie jakbysmet a já byl v tu dobu ještě na Aljašce a stěhoval s Esmé poslední dekorace, které tam nechtěla nechat.

Emmett ji sice viděl, ale jen ze strany z auta a to měla přes obličej vlasy a kapuci. Alice si přede mnou myšlenky pečlivě chránila… Ačkoliv jí občas přijde na mysl něco jako čokoláda, broskev, jahoda nebo kotě. Jakmile si to však uvědomí, rychle si zase utvoří obranu zpíváním si v duchu některé z národních písní zemí jižní Afriky. Proč si pořád tak zarytě hlídá, abych se o ní nic nedozvěděl? Viděla snad něco? Ale co?

„Prostě šla pomoct spolužačce…“

„Jo? To si myslíš. Měl jsi ji vidět, jak jí zase zářily oči. Úplně jí svítily nedočkavostí, až ji zase uvidí. Mám pocit, že něco viděla, ale nechce mi nic říct. Prý ‚Kdo si počká, ten se dočká.‘ pff,“ zamračil se na les před sebou a povzdychl si.

„Klid kámo. Znáš Alice, je jako Emmett. Všechno je moc rychle nadchne… jsou jako děti,“ zasmál jsem se a poplácal ho po rameni.

Těsně za sebou jsem pocítil zachvění vzduchu a hned na to zvuk letícího předmětu. Dříve, než se o mě stačila Esméina oblíbená váza roztříštit na miliony kousků, chytl jsem ji a otočil se směrem k útočníkovi. Emmett, samozřejmě. Měl zákeřný a ďábelský výraz a jeho myšlenky byly tak rychlé a nerozhodné, že jsem měl skoro problém je přečíst. Slova jako ‚odveta‘ a ‚bitka‘ jsem, ale slyšel zcela jasně.

Zvedl jsem se oči v sloup a hodil po něm vázu zpátky. Chvilku mu na mysl přišlo, že by ji možná nechal spadnout, ale pak uslyšel blížící se kroky, které zcela jistě patřily Esmé a on ji v poslední setině vteřiny chytl jen pár milimetrů na zemí.

„Emmette,“ pokárala ho Esmé tichým melodickým hlasem a zakroutila hlavou.

To pako jí vázu rychle podalo a s přimhouřenýma očima, namířenýma na mě, vycouvalo z obýváku.

„Podívej,“ řekl neutrálním hlasem Jasper a ukázal do lesa, ze kterého se k nám blížila Alice s téměř fanatickým výrazem.

Zlehka se odrazila, přeskočila řeku a ve vzduchu udělala několik přemetů. Sotva se dotkla nohama země, už stála u Jazze a líbala ho na přivítanou.

„Je tak úžasná!“ vypískla a upalovala do domu za Esmé a Rose, aniž by mě objala tak, jako to dělá vždycky.

Ani jsem neměl šanci z ní cítit vůni té dívky. I kdybych se dostal k Alice tak blízko, určitě bych nic necítil, protože se vsadím, že před tím lítala v lese sem a tam, jen aby z ní ta vůně vyprchala a já ji tak necítil.

„Tak jenom holka jo?“ zavrčel Jasper v myšlence a znechuceně si sedl zpátky na schody.


Celou cestu do školy jsem uvažoval nad tím, co je na té dívce, která Alice tak okouzlila zvláštního. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by Alice byla tak nadšená z lidské bytosti. Vždyť jí pro boha dělalo problémy skamarádit se s našimi přítelkyněmi z Denali. A to jsou to upírky. Ne, že by nebyla přátelská, to ona je a moc, ale prostě jí dlouho trvá, než si někoho pustí k tělu a plně mu důvěřuje.

S námi to bylo samozřejmě jiné. Nás si vyvěštila… Viděla nás a rozhodla se k nám s Jasperem připojit. Možná, že viděla i tu dívku… Je to možné?

Zaparkoval jsem na školním pozemku a vystoupil ze svého Volva. Vedle mě zastavil Emmettův Jeep, ze kterého vystoupil zbytek mých sourozenců. Uvítal jsem, že jeli společně a nechali mě samotného. Stejně se mnou poslední dobou není řeč…

Okamžitě jsem se začal rozhlížet po parkovišti a prohlížel si každé děvče, které se objevilo v mém zorném poli. Uvědomil jsem si, že začínám být stejně posedlý jako Alice a to tu holku absolutně neznám…

„Klid bráško, dneska přijede pozdě,“ zašvitořila mi Alice za zády.

„Nehledám ji,“ odsekl jsem a v duchu si nadával, že mě přistihla.

„No jasně, tak pojď,“ zatahala mě za rukáv a my se vydali do učebny chemie.

Četl jsem myšlenky všech lidí, které jsme minuli, ale bylo to pořád to samé. Všichni si prohlíželi nové spolužáky, kteří vypadají, jako by vypadli z továrny na krásu. Žádná zmínka o jakési Belle, jak jsem zjistil její jméno, když ji Alice zase jednou nedávala pozor.  Zajímavé je, že jí vždy unikla jen taková nepodstatná informace, jako je její jméno nebo barva vlasů. Nikdy mi, ale neukázala její obličej a nikdy jí neunikla ani jediná vzpomínka na to, co řekla, nebo na zvuk jejího hlasu. Co přede mnou ksakru skrývá?

„Edwarde, dej pokoj!“ napomenula mě Alice a dala ruce v bok.
„Přestaň být tak netrpělivý! Jestli mi zkazíš moje kamarádství s ní tvojí příšernou zvědavostí, tak si mě nepřej! Je to moje kamarádka, rozumíš?“ vyhrožovala mi svým uzounkým prstíkem před dveřmi do laboratoří.

„Alice, mně je tvoje posedlost nějakou lidskou dívkou vážně úplně ukradená,“ pokrčil jsem rameny a snažil se kolem ní projít.

„Ale prosím tě! Hlavně se pak nediv,“ zamumlala si a rozloučila se s Emmettem a Rosalie, kteří teď měli angličtinu.

Sedl jsem si do poslední volné lavice (kam mě nasměrovala Alice) v úplném rohu třídy, což mi náramně vyhovovalo a naprosto bezmyšlenkovitě se zaposlouchal do myšlenek lidí okolo mě. S hrůzou jsem zjistil, že zase hledám jakékoliv informace o té Belle. Proklatá Alice… to určitě udělala schválně. Jako bych neměl vlastních problémů dost.

Hodina začala a pan Greene - ředitel této školy, který zde vyučoval chemii a fyziku, mě vyzval, abych se celé třídě představil, když jsem předešlé dny chyběl.  Stoupl jsem si a bez jakéhokoliv zaváhání jsem přednesl svůj medailonek. Dívčí část třídy na mě unešeně hleděla a ta pánská si budovala celkem podrobný plán, jak mě zničit. Uchechtl jsem se jejich myšlenkám a zase si sedl.

„No ovšem… Black s tou Swanovou mají zase zpoždění,“ uslyšel jsem najednou myšlenky ředitele, ale moc se jimi nezabýval.

Najednou však jeho hlavou proletěla vzpomínka na mladý pár. Dívka s kaštanově hnědými vlasy svlečená do půl těla byla otočená zády a ten vysoký tmavý kluk se nad ní shýbal a líbal jí na krku. Myšlenka se rozplynula a ředitel zakroutil hlavou. Zíral jsem na něj jako na zjevení. A to mělo být co?

Ani dvě vteřiny potom, jsem uslyšel na chodbě zrychlené kroky - jedny lehké, nemotorné  a jakoby nedočkavé a druhé těžší, přesto jisté. Dveře se rozletěly a já si všiml, jak Alice na své židli nedočkavě nadskočila a v duchu si prozpěvovala „Už je tady, už je tady.“ Do třídy vletěla nějaká dívka s kaštanově hnědými vlasy - úplně stejnými, jako měla ta holka ze vzpomínky pana Greena, které se jí neposlušně vlnily v dlouhých protáhlých vlnách až do půlky zad.

Na okamžik jsme zatajil dech, když jsem si uvědomil, že je to ona. Stále ke mně, ale stála zády a já tak nemohl vidět její tvář.

„Tento týden již po třetí, nemýlím-li se, slečno Swanová!“ obrátil se na Bellu pan Greene vnitřně uspokojený, jejím dalším pozdním příchodem.

Dívka schoulila ramena jako vystrašené koťátko a omluvně sklopila hlavu k zemi, nechajíc vlasy, aby jí spadly do obličeje a vytvořily tak clonu před zvědavými pohledy spolužáků. V tu chvíli do třídy vešel další člověk.

„Moment! Není to ten kluk ze vzpomínky pana Greena?“ proběhlo mi hlavou.

„Á pan Black! Nechystáte se dnes opět navštívit dívčí záchody?“

Takže jsem se nemýlil… Black si stoupl až za Bellu a ochranitelsky jí položil ruku kolem pasu. Zmateně jsem se podíval na Alice, která na scénu před sebou koukala jak vyoraná myš. Otočila se na mě a jen nechápavě pokrčila rameny. Z jejích myšlenek jsem pochopil jen to, že o žádném klukovi neměla ani páru.

„Taky vás zdravím, pane řediteli,“ ušklíbl se na ředitele ten kluk a okamžitě se mu v hlavě vyrojila vzpomínka na to, jak tu dívku - Bellu, líbá na její nahé tělo. Když si pak vybavil její obličej, zrovna v tu chvíli se i skutečná Bella otočila směrem do třídy a já ztuhl.

To není možné…

Párkrát jsem zamrkal, ale obraz přede mnou se nezměnil. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě můj vlastní, tak dokonalý upíří zrak mate. Musel! Vždyť… Nic podobného - ne! Nikoho takového, jsem v životě neviděl. Četl jsem o podobných bytostech. O těch, které vás omámí svou krásou. Svedou vás a vy sejdete z cesty. Moje dokonalá fantazie a zkušenosti, zážitky, které byly více jak sto let staré… Kolikrát jsem si ty bytosti představoval? Jak strašným způsobem jsem měl nedokonalou představivost...

Nevěřil jsem na nebe. Zakázal jsem si na něj věřit. Pro mne je to zakázané místo, na které nikdy nevstoupím. Tak proč vyslali anděla přímo sem ke mně?! Aby mi připomněl, že na něj nemám nárok? Že jediné, co mou navždy zatracenou duši čeká, je peklo? Věčná muka. Nic jiného si stejně nezasloužím...

Kráčela uličkou a vlasy jí jemně poskakovaly na ramenou. Když procházela kolem Alice, která na ni zuřivě mávala, ona jí k mému překvapení zamávala zpět. Alice se samolibě usmála a poslala mi „Ha! Má mě ráda!“. Neměl jsem myšlenky na to, zabývat se jejím posíleným sebevědomým…

Ten kluk ji následoval a celou dobu z ní nesundal ruku. Maska zklamání mi zamračila obličej a já pocítil doposud neznámý pocit. Zlost? Podivně smíchaná s lítostí a zuřivostí.

„Já to říkala…,“ zazpívala si v duchu Alice, když si všimla, jak na Bellu zírám.

Musel jsem snít. Nebo mi možná už přeskočilo.

„Ne, ne! Musím vás zklamat, slečno Swanová, ale vy již s panem Blackem na mých hodinách sedět nebudete. A postarám se o to, abyste neseděli ani těch jiných.“ Bella se zarazila a nevěřícně se zadívala na ředitele.

„Ale to přeci nemůžete myslet vážně!“ začal se bránit Jacob, jak jsem vytušil jeho jméno z myšlenek ostatních.

„Ujišťuji vás, že můžu, pane Blacku!“

V ředitelově hlavě se okamžitě začal rýsovat plán, jak od sebe ty dva oddělit. Nechápal jsem proč. Důvod jsem neviděl, ale když se pak rozhodl poslat Bellu přímo ke mně do lavice, hodil jsem úvahy za hlavu a cítil, jak se mi moje ledová kamenná tvář pomalu roztahuje do šťastného úsměvu. Musel jsem se otočit na stěnu, aby nikdo neviděl můj připitomělý výraz.

Pár vteřin se nic nedělo, ale pak jsem cítil lehký závan vzduchu, jak se Bella otočila a mířila ke mně. Jakmile jsem ucítil její pach, musel jsem nakrčit nos. Proboha! Jak tak nádherné stvoření může mít tak příšerný zápach? Okamžitě mě napadla myšlenka, že to jistě nemůže být její pach. Možná má doma psa. Protože přesně to jsem z ní cítil. Smradlavého, hodně zmoklého psa, který je ještě navíc od hlavy až k patě vyválený bůhví v čem. I přesto, když vedle mě zavrzala židle a ona si tak sedla jen pár centimetrů ode mě, ucítil jsem pod tím smradem ještě jednu vůni. Mnohem krásnější. Tak jinou! Čím více se vedle mě Bella vrtěla, tím více z ní vyprchával ten strašlivý puch a zesilovala ta nádherná vůně.

„Ahoj,“ ozval se z jejího místa jemný a otrávený hlásek.

Úsměv se mi ještě rozšířil a já zavřel oči. Tak nádherný zvuk… Chvilku štrachala ve svém baťohu a vyndala si nějaké učebnice na lavici. Zhluboka jsem se nadechl, čímž mě okamžitě zalila její vůně a já se omámeně otočil. Upírala své čokoládové oči na tabuli a netrpělivě - zřejmě aniž by si to uvědomovala - každou chvilku střelila pohledem k Blackovi.

Jen setinu vteřiny jsem přemýšlel nad tím, zda jí odpovědět na pozdrav. Nezdálo se, že by o odpověď nějak stála, ale já nemohl odolat. Chtěl jsem znovu slyšet ten hlas, chtěl jsem slyšet víc.

„Ahoj,“ promluvil jsem na ní tiše a upřel pohled do jejích očí čekajíc, jestli zareaguje.

Na malou chvilku se její srdeční tep zaškobrtnul a ona se otočila. Dlouhou chvíli si mě prohlížela. Její oči sklouzávaly po mém obličeji, otevírala ústa, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se jen namáhavě nadechla a mezi obočím se jí vytvořila drobná vráska.

„Já jsem Edward,“ usmál jsem se a natáhl k ní ruku. Nemohla si toho, ale všimnout, protože jsem ji zase rychle stáhl zpět, jakmile jsem si uvědomil, co dělám.

„Bella,“ vypadlo z ní nakonec a lehce se usmála. Tak krásná…

„Asi už znáš mojí sestru Alice.“

„Alice?“ zopakovala zmateně a otočila se na toho skřítka. Alice jí opět zamávala a v duchu ke mně posílala všechna možná varování.  Uchechtl jsem se, když mi začala vyhrožovat tím, že jestli cokoliv pokazím, rozmlátí mi Volvo a stereo.

„Ty jsi její bratr?“ Přikývl jsem a zaposlouchal se do jejích myšlenek. Na co jen myslí?

„Jen se tak blbě neusmívej!“ uslyšel jsem najednou něčí myšlenky.

„Co si krucinál myslí, že dělá?“ Byl jsem si jistý, že to nebyly ty myšlenky, které jsem chtěl v tu chvíli slyšet. Zadíval jsem se na druhou stranu třídy a spatřil Jacoba Blacka, jak napjatě sedí, připravený vyletět, jakmile bych se Belly jen nepatrně dotkl.

„Odkud jsi sem přilez? Z pořadu ‚Jak bejt dokonalej metrouš?‘. Dotkni se jí a-“

„Tvůj přítel se asi zlobí.“ Slovo přítel mi vážně nešlo přes jazyk.

„Nemá proč,“ zamumlala Bella, jako by nechtěla, abych to slyšel a zahanbeně sklopila zrak.

Uniklo mi něco? Zatímco se dívala na podlahu a mělké dýchání pomalu měnila na hluboké, snažil jsem se opět nabourat do její mysli, ale nic jsem neslyšel. Vůbec nic… Nechápavě jsem střelil pohledem k Alice, stejně jako před chvílí, ale ta jen znovu pokrčila rameny.

Co to má znamenat?

„Líbí se ti ve Forks?“ zeptala se Bella náhle.

„Hmm. To je… zajímavá otázka,“ zasmál jsem se, protože podobnou otázku jsem skutečně nečekal.

Vlastně jsem vůbec nečekal, že by se mnou chtěla navázat jakýkoliv druh rozhovoru. Belliny tváře lehce zrůžověly. Překrásná barva… Nemohl jsem z ní spustit oči. Tak nádherné oči - jako tekutá čokoláda. Tvářičky barvy zralých broskví a vlasy - tak překrásné dlouhé vlnité vlasy, které při každém pohybu uvolnily tu nejkrásnější vůni na světě.

„Když si to tak vezmeš, tak je to asi to nejvhodnější, na co bych se tě teď mohla zeptat,“ zasmála se potichu a já uslyšel nádherný smích, podobající se té nejnádhernější zvonkové symfonii.

Ne - mnohem krásnější! Musel jsem se usmát. Nikdy jsem neviděl nic dokonalejšího, než je ona. Taková ironie…

„To je pravda. Tak tedy - ano, líbí se mi tu,“ odpověděl jsem.

A po pravdě. Forks už si nebudu nikdy spojovat s ničím jiným než s ní. Naše pohledy se opět setkaly a já měl pocit, jako bych se topil.

„Bello,“ ozvala se znovu Jacobova myšlenka v mé hlavě. Byl to jen zoufalý povzdech.

Jen stěží jsem se vymanil z jejího pohledu a otočil se na Jacoba, který upíral svůj zrak na Belliny záda a nepatrně se třásl. Jeho vzpomínka na dnešní ráno, kdy jí svíral v náručí a ona vzdychala jeho jméno, zaplavila mou mysl a já s ní okamžitě začal bojovat. Ano… jaká ironie, že ta nejnádhernější dívka - to nejnádhernější stvoření patří jemu.

„Slečno Swanová!“ Při zvuku řediteloval hlasu se vzpomínka rozplynula a já se mohl trochu uvolnit.  Všichni tři jsme střelili pohledem k řediteli.

„Když si s panem Cullenem tak náramně rozumíte, mám pro vás vymyšlený skvělý úkol. Víte, jak přátelští a pohostinní jsme tady ve Forks k novým studentům… Tímto vás jmenuji patronkou pana Cullena. Ukážete mu všechny budovy, pomůžete s rozvrhem a se vším, co bude potřeba. Na laboratorní práce se samozřejmě stáváte jeho partnerkou a třídní službu budete mít také spolu. Vždyť to znáte…“

Nemohl jsem tomu uvěřit! Obličej se mi opět roztáhl do úsměvu a já už si plánoval, jak budu většinu školního času trávit s Bellou, když v tom vedle mě hlasitě vyjekla a ztuhla s pohledem upřeným do mých očí. Z místa, kde seděl Jacob Black se ozvalo ostré zavrčení, které jsem jen stěží dokázal vnímat. Jen drobná část mého mozku se zatěžovala tím, jak může člověk vydat takový zvuk? Uslyšel jsem Alice, jak nahlas zanadávala a hned na to Jacob vyskočil ze svého místa a zavrčel.

„Cullen?“

Nechápal jsem, co to má znamenat. Teď na mě útočily myšlenky celé třídy a já je od sebe nedokázal oddělit. Jen jsem zíral do Belliných vystrašených očí a zoufale se snažil pochopit, co se děje. To ji tak vystrašil fakt, že se mnou bude trávit čas? A Jacob? Vážně se rozčílil jen z pouhé žárlivosti?


„Laskavě si sedněte, pane Blacku! Co to tu zase předvádíte?“ napomenul Jacoba ředitel.

Snažil jsem se vytěsnit všechny ty hlasy z mé hlavy, abych se mohl soustředit na ten, který jsem ale vůbec nedokázal zaslechnout. Potřeboval jsem pochopit význam strachu, který se leskl Belle v očích.

„Bello, děje se něco?“ zeptal jsem se zoufale.

Nereagovala. Jemný třes začal ovládat její tělo, a když jsem jí potom starostlivě položil ruku na rameno, aniž bych si uvědomil, co vlastně dělám, uslyšel jsem, jak její splašené srdce vynechalo pár úderů a ona se zhroutila přímo ke mně do náručí. Zachytil jsem ji dřív, než stihla spadnout na podlahu a držel ji těsně na své hrudi.

„Bello!“ zařval Jacob a rozeběhl se přímo k nám. „Nešahej na ni!“

„Blacku, uklidněte se!“ mírnil situaci pan Greene a přišel k naší lavici.

Jacob stál metr ode mě a měřil si mě nenávistným pohledem. V jeho myšlenkách jsem nedokázal slyšet souvislé věty, které by dávaly smysl. Byl tak hrozně rozčilený…, ale proč? Celá třída se teď nahrnula co nejblíž k nám, aby lépe viděli.

„Cullene, odneste Bellu na ošetřovnu a zůstaňte tam s ní, dokud bude potřeba. A vy! Se vraťte na svoje místo! Hodina pokračuje.“

„Já ji tam odnesu,“ ozval se Jacob a už se pro Bellu natahoval.

„Mám takový pocit, že jsem řekl panu Cullenovi, ne vám!“ řekl přísným hlasem ředitel a poslal Jacoba na své místo.

Křečovitě jsem svíral Bellu ve své náruči a sledoval Jacoba, ze kterého ke mně vanul jeho pach. Tak proto Bella tak páchla. Nebyl to její pach, ale Jacoba! Těžký lesní pach smíchaný se zápachem hořícího a tlejícího listí, mokré hlíny a bůhví čeho ještě. Miloval jsem vůni lesa i toho všeho, ale jeho pach na mě působil tak protivně…

„Proboha, Blacku, sedněte si už!“ zavolal na něj bezradně ředitel, evidentně vyvedený z míry nastalou situací.

„A vy už s ní padejte za slečnou Cooperovou, Cullene!“

„Ano, pane,“ zamumlal jsem a bez jakéhokoliv zaváhání se i s Bellou postavil. Neměl jsem čas na to, předstírat jakoukoliv námahu.

„Něco jí uděláš a…,“ zavrčel Jacob a ustoupil mi z cesty.

Chvěl se a ruce, které zatínal v pěsti mu pomalu bělaly. Nepozastavoval jsem se nad jeho nedokončenou výhružkou. Nezabýval jsem se ani tím, jak přišel na to, že bych jí něco udělal.

Vyběhl jsem ze třídy a ignoroval Jasperovy varovné myšlenky.

Bellino srdce se pomalu uklidňovalo a i já tak trochu zpomalil. Nechával jsem do sebe proudit to teplo, které sálalo z jejího těla a zhluboka jsem vdechoval její vůni. Tak překrásná…

Obličej měla klidný. Po strachu nebylo ani stopy a ona pravidelně oddechovala přímo na můj holý hrudník, kde jsem měl rozepnutou košili.  Napadla mě zvrhlá myšlenka zůstat s ní někde tady venku na lavičce a jen ji pozorovat, než se probudí, ale pak mě přepadl strach o ni a zase jsem zrychlil.

Přeběhl jsem do další budovy, kde sídlí školní lékařka a vrazil přímo do ordinace, nedbajíc hulákání sestřičky, ať počkám.

„No, no! Copak hoří?“ paní Cooperová, menší šedovlasá žena s vráskami kolem očí od častého úsměvu se na mě podívala skrz brýle olemované elegantními tenkými obroučkami.

Jakmile uviděla bezvládnou Bellu v mém náručí, okamžitě vyskočila od mahagonového stolu a začala volat na sestřičku.

„Olivie! Olivie, ať mi sem teď nikdo neleze! Škrábnutý prstíček jim můžeš zavázat ty!“

Mladá sestřička - zřejmě ještě studentka, která si mě se zájmem prohlížela a v hlavě spřádala plán, jak mě oslovit, jen nepřítomně přikývla a nerada zvenku zavřela dveře od ordinace.

„Vy jste tu nový?“ střelila ke mně pohledem paní Cooperová.

„Ano, madam. Jsem Edwarda Cullen.“

„Ach, jistě! Cullen… Máte moc milého tatínka,“ usmála se pro sebe a při tom rychle posvítila Belle do očí, aby zjistila, zda reaguje.

„Zase Bella,“ zamumlala si nešťastně.
„Co se stalo tentokrát?“ zeptala se.

„Tentokrát?“ zopakoval jsem a zhrozil se.

„No, ano. Mám ji tady celkem pravidelně. Připínáček v ruce, modřina, naštípnutá lopatka, chemické sklo zaryté v noze… Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem ji ošetřovala. Pro jistotu její složku ani neschovávám,“ usmála se a ukázala na štos zápisků v papírových deskách na stole.

„No, ona omdlela,“ vysvětlil jsem a položil Bellu na lůžko, jak mi paní Cooperová pokynula.

„Ano, i to už tady bylo,“ povzdechla si stále s úsměvem na rtech.

„Zase si zjišťovali krevní skupiny?“ Sehnula se nad Bellou a počítala jí tep.

„Ne… Ona prostě zničehonic omdlela.“

„Žádná krev?“ ujistila se paní Cooperová.

„Ne.“ Vážně. Toho bych si tedy stoprocentně všiml.

„Co jste dělali, když se jí to stalo?“

„Jenom jsme si povídali a ona najednou ztuhla, začala se klepat a omdlela.“ Paní Cooperová se zamračila a znovu se nad Bellou sklonila.

„To vypadá špatně. Ta holka byla vždycky zdravá jako řípa,“ brblala si pro sebe.
„No, vypadá to na normální kolaps systému. Asi se moc přepínala. Udělám jí ještě pár vyšetření. Vezmu jí krev a uvidíme. Chceš tu zůstat s ní?“

Zvažoval jsem možnost, že zůstanu, ale nebyl jsem si jistý, zda bych zvládl pohled na její krev a navíc, pokud bych stál tak blízko, dokázal bych jen tak stát na místě a nic nedělat? Nenechat se zlákat? To pokušení… Lidské krvi odolávám již dlouho. Moc dlouho, ale ta její mě tak zvláštně láká… Tak...

„Ne!“ řekl jsem ihned. Paní Cooperová se na mě starostlivě podívala a sledovala, jak pomalu, ale jistě couvám ven z místnosti.

„Ne, děkuju. Počkám venku. Zavoláte mě, až bude konec?“ Paní Cooperová si můj odchod vysvětlovala tím, že se mi dělá špatně při pohledu na krev stejně, jako Belle. Svým způsobem měla vlastně pravdu.

„Ano, zavolám tě. Nebude to trvat déle než čtvrt hodiny.“

„Děkuji.“

„Je ti dobře?“ zastavila mě ještě ve dveřích a zkoumavě mi pohlédla do tváře.

„Ano, jsem v pořádku.“

„Jsi nějaký pobledlý,“ konstatovala.

„To je normální,“ usmál jsem se, otočil se a rychle vešel do čekárny dříve, než mi stihla nabídnout, že mě vyšetří.

Tak co myslíte? Jak se bude vztah naší trojky vyvíjet? A co Embry? O jaké problémy přesně jde? V příštím dílu se snad posuneme víc dopředu. :) Tak uvidíme... :)

Moc děkuji za komentáře, které jste mi nechaly u 14. kapitolky. Hrozně jste mě potěšily. :)

P.S. Ve svém shrnutí jsem byla donucena upravit poslední prohlášení. Moje vlastní svědomí mi říkalo, že je vážně nepěkný psát tam, že díly přidávám obvykle po týdnu, když je přidávám asi tak po dvou týdnech. :D

14. kapitola*** 15. kapitola ***16. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 15. kapitola: