Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 18. kapitola

24.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1901×

(z pohledu Kate)

„Bello! Bello! Néé, Bello! Neopouštěj mě! Bello!“ Kolem mě byla zrcadla a já cítila strašnou bolest celého těla. Měla jsem pocit, že hořím a zároveň pocit, že nemám všechny části těla na svém místě. Všude byla krev a já si všimla rozmazané postavy se známým hlasem.

„Edwarde,“ ztěžka jsem vydechla.

„Kate! Kate, slyšíš mě? Kate, vzbuď se.“ Hlasy mi splývaly. Nejprve jsem si myslela, že je to sen. Ale pak jsem párkrát zamrkala a otevřela oči. Ležela jsem na pohovce v našem obývacím pokoji. Nade mnou se skláněla mamka, vedle ní stál Jacob a u pohovky klečel Edward a držel mě za ruku.

„Edwarde?“ zmateně jsem se na něj zadívala a snažila se posadit.

„Jsem tu. Omdlela si a byla si strašně dlouho mimo. Asi se ti něco zdálo. Byla jsi neklidná,“ uklidňoval mě Edward. Zadívala jsem se na ostatní a chytla se za hlavu.

„Asi to byla šlupka, co?“ uchechtla jsem se.

„Naštěstí ses o nic nebouchla. Tohle už mi nesmíš dělat, Kate. Měla jsem strach,“ vydechla s úlevou mamka. Promnula jsem si spánky.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.

„Pořád se venku vesele baví. Vůbec neví, že jsi omdlela,“ pousmál se na mě Edward.

„To jsem ráda. Nerada bych jim narušila tak skvělý den,“ oddechla jsem si. „Mohli byste nás nechat ještě s mamkou o samotě? Slibuji, že už neomdlím,“ zasmála jsem se a prosebně jsem se podívala na Edwarda i Jacoba. Ti jen přikývli a opustili obývací pokoj.

„Takže Charlie, hm?“ koukla jsem na mamku. Ta si sedla na pohovku vedle mě.

„Já vím, je to zvrácené. Bylo mu asi sedmdesát. Hrozně se stydím, Kate,“ povzdechla si a vložila si obličej do dlaní.

„Milovala jsi ho nebo to byl jen nějaký úchylný úlet?“ nakrčila jsem nos. Tahle představa se mi trochu příčila a jen jsem se v duchu modlila, že mé zrození má nějaký hlubší příběh. Mamka se na mě podívala. Po tváři ji stékala slza.

„Nejvíc na celém světě, Kate. Nikdy jsem nikoho tak moc nemilovala jako Charlieho,“ zasnila se. „Byla jsem ještě malá, když mě mamka poprvé přivezla na návštěvu k Charliemu. Chtěla, aby se necítil tak osamělý. Mamka mi vyprávěla, že kdykoliv jsem byla u Charlieho na návštěvě, úplně se změnil. Byl zas veselý a plný života. Když jsem nastoupila do školy, tak jsem u něj byla už jen párkrát na prázdniny. Když jsem začala jít do puberty, tak už jsem do Forks jezdit nechtěla. Měla jsem jiné zájmy a nějaký chlap, co ani nebyl můj příbuzný, mě nezajímal. Zlomilo se to, když jsem dokončila vysokou. To mi bylo asi dvacet sedm. Měla jsem touhu Charlieho znovu vidět a tak jsem jela tajně do Forks. Byl moc rád, že mě vidí. Bral mě vždycky jako svoji dceru. Ale já jsem se do něj bláznivě zamilovala. Jezdila jsem za ním aspoň jednou za měsíc. Vrátila se mu chuť do života. Nepřemýšlel tolik nad Bellou. A začali jsme se poznávat a sbližovat se. Nakonec jsem cítila, že i on ke mně něco cítí,“ pousmála se a setřela si slzy z tváří.

„Co se stalo pak?“ poposedla jsem si na místě a zaujatě se zadívala na mamku.

„Uplynul rok. Pochopili jsme, že se moc milujeme a chceme zbytek života strávit spolu. Samozřejmě jsem pak asi měsíc po příjezdu domů zjistila, že čekám tebe. Byla jsem připravena o všem říct mamce. Ale pak jsem si uvědomila, co by se stalo. Mamka by tuto skutečnost nepřijala. Musela jsem si vybrat. Budu s Charliem a navždy ztratím mamku nebo musím zapomenout na Charlieho. Takže jsem s Charliem zpřetrhala veškerý kontakt a snažila se na něj zapomenout. Ale pod srdcem jsem donosila jeho dceru. Tebe, Kate. Chtěla jsem, aby mi z toho krásného vztahu zbylo aspoň něco. Rodičům jsem řekla, že otec o tebe neměl zájem,“ řekla mamka a natáhla se pro kapesník.

„Ale nakonec si za ním jela,“ ukázala jsem na fotku.

„Ano, nakonec jsem si řekla, že není fér, aby o tobě nevěděl. Přijeli jsme a Charlie byl z tebe nadšený. Aspoň to tak vypadalo. Když jsem odjížděla, chtěla jsem mu slíbit, že tě může kdykoliv vidět. A on mi řekl, že už tě nikdy nechce vidět, protože vypadáš jako Bella. Viděl ji v tobě už tenkrát. Mně to došlo po čase, když mi mamka ukazovala staré fotky. Možná jsi byla pro Charlieho druhá šance, ale on nechtěl,“ povzdechla si mamka a pohladila mě po rameni.

„Neměl o mě zájem,“ setřela jsem slzu z koutku oka. „A když babička s dědou umřeli, nenapadlo tě za ním znovu jet a třeba to urovnat?“

„To víš, že mě to napadlo,“ odmlčela se. „Ale brzdila mě ta slova, že tě nechce vidět, protože vypadáš jako Bella. Bála jsem se, co by to s ním udělalo, kdyby tě viděl. Tak jsem si tu myšlenku zamítla,“ povzdechla si.

 „V pořádku, mami. Ty za to nemůžeš,“ usmála jsem se na níi, a pak ji objala. „Jsem ráda, že už znám pravdu,“ dodala jsem.

„I já. Ani nevíš, jak dlouho jsem se odhodlávala ti to říct,“ vzlykla mamka a políbila mě do vlasů.

„Tak jo, jdeme oslavit moje narozeniny,“ odtáhla jsem se a pousmála se.

„Jasný, konec slz,“ zasmála se mamka, setřely jsme si všechny slzy a vrátily se zpět na zahradní oslavu.

***

(z pohledu Edwarda)

Stál jsem v rohu zahrady a dělal, že popíjím džus. Moje rodina se různě promísila s lidmi a všichni si záhadně dobře rozuměli.

„Tak co? Bavíte se? Mám v lednici ještě chlebíčky,“ promluvila Kristine, když vyšla na zahradu a už se přidala k ostatním hostům.

Zadíval jsem se na Kate, která se objevila ve dveřích chvíli po Kristine. Vypadala zamyšleně a trochu duchem nepřítomna. Znovu jsem se podíval na Kristine a povzdechl si. Rozešel jsem se pomalým krokem za Kate.

„Bavíš se?“ zeptala se mě Kate, když mě spatřila.

„Jde to,“ pousmál jsem se a ustaraně jsem se na ni zadíval. „Už víš o Charliem, že?“ pohladil jsem ji po rameni a sjel rukou až k dlani, abych ji chytil za ruku.

„Jo, mamka už mi o tom ře… počkej?!“ trhla rukou a zadívala se na mě zamračeně. „Jak o tom víš?“

„No, já … přečetl jsem si myšlenky tvojí mamky,“ sklopil jsem oči.

„Přečetl jsi jí myšlenky jenom dneska?“

„No…“

„Edwarde. Chci to vědět. Věděl si celý ten rok, že je Charlie můj otec?“

„…“
„Odpověz mi!“ zakřičela jsem na Edwarda, až se všichni hosti podívali naším směrem.

„Promiň, Kate. Nemohl jsem ti to říct. Ona ti to chtěla říct sama,“ omluvil jsem se a podíval se jí do očí.

„Nesnáším tě!“ vrazila do mě a vběhla přes zahradu do lesa. Zůstal jsem tam stát jak opařený. Ale to už ke mně přiběhl Jacob.

„Je to pravda?“ zadíval se na mě.

„Co?“ Ještě stále nechápavě jsem se díval do míst, kam vběhla Kate.

„Charlie je otec Kate? Je to pravda?“ zeptal se znovu Jacob.

„Obávám se, že už to tak vypadá,“ povzdechl jsem si. Všiml jsem si, jak si Jacob vyměnil pohled s Kristine. „Neboj, miluje tě,“ zadíval jsem se na Jacoba.

„Nemusíš mi furt lézt do hlavy,“ zabručel.

„Promiň,“ pokrčil jsem rameny.

„Ona se vybrečí a za chvíli se vrátí,“ řekl po chvilce Jacob a poplácal mě přátelsky po zádech.

„Neměl bych přeci jen…“ Udělal jsem krok k lesu.

„Ne,“ zastavil mě Jacob. „Nech jí čas,“ mrknul na mě a rozešel se k ostatním.

Než jsem se však rozešel i já, vytrhl mě z myšlenek Alicin křik. Až po chvíli mi však došlo, že je to jen vnitřní křik, protože Jacob ani nikdo z přítomných na něj nereagovali. Pohledem jsem vyhledal Alice a zabořil se do jejích vyděšených očí.

„Nééé, nechte mě! Pomóóóc! Edwarde!!“

„Je to jako déjà vu. Neuvěřitelné.“

„Prosím, neubližujte mi! Edwarde!“

„Chutnáš líp, než jsem si myslel.“

„To bolí! Bože, božeee!!“

„To se nestane,“ zavrtěl jsem razantně hlavou nad Alicinou vizí a přešel rychlejším krokem k Alice. „Kde? Alice, řekni, kde?“ chytl jsem ji za rameno a zadíval se jí zpříma do očí.

„Je to kousek od vašeho posedu. Nejspíš tam před chvílí šla,“ zadívala se na mě zoufale Alice.

„Jacobe?“ mávl jsem na něj.

„Děje se něco?“ zeptala se Kristine Jacoba

„Ne, všechno v pořádku, lásko,“ řekl Jacob a rozešel se rychlým krokem za mnou.

„James je tu. Nevím, kolik máme času. Musíme rychle do lesa najít Kate. O ni už nepřijdu, Jacobe,“ sdělil jsem Jacobovi informaci a vzápětí vběhl do lesa.

Jacob vběhl za mnou. Po chvilce už jsem slyšel dusot čtyř tlapek. Musel se přeměnit chvíli poté, co zmizel všem z dohledu. Nadechl jsem se a snažil se zachytit Katin pach. Běžel jsem k našemu posedu, ale tušil jsem, že už je pozdě.

„Nechte mě!! Edwarde!!“ zaslechl jsem Katin křik. Museli jsme být blízko. Najednou jsem vedle sebe uslyšel další kroky. Otočil jsem se a vedle mě se objevil Emmett s Jasperem.

„Co tu děláte?“ zakřičel jsem na ně.

„Přeci tě v tom nenecháme, brácho,“ řekl Emmett. Pousmál jsem se, ale pak jsem se zas soustředil na to, jakým směrem běžet. Katin křik sílil každým krokem, kterým jsme se k ní přibližovali.

„Pomozte mi, prosím!“

„Jsi vytrvalejší než ta tvoje předchůdkyně,“ zasmál se James. Byli jsme kousek od nich.

„Nic jsem vám neudělala! Nechte mě být!“

„Bella mi taky nic neudělala. Proč si lidi myslí, že nutně musí něco udělat, abych je chtěl zabít?“

„Prosím!“

„Je krásné, když prosíte,“ řekl James právě ve chvíli, kdy jsem doběhl k místu, kde byli. Kate stála opřená o strom a James kolem ní chodil jak sup.

„Jamesi! Nech ji být!“ zavrčel jsem na něj.

„Ale, shledání po letech?“ zasmál se James. „Vidím, že máš zajímavý vkus na ženy.“ James rychlým krokem přešel ke Kate a přivoněl si k jejím vlasům.

„Dej od ní ruce pryč!“ zakřičel jsem na něj a posunul se blíž. Jacob se objevil kousek za Kate. Emmett vzal levé křídlo, Jasper pravé.

„Tak ty sis na mě vzal i pomocníčky. Jak roztomilé,“ zasmál se znovu James a odhrnul Belle vlasy z krku.

„Ublížíš jí a je po tobě, Jamesi. Znovu už nevyhraješ,“ přiblížil jsem se pár kroků blíž.

„Edwarde,“ zašeptala Kate se slzama v očích.

„No dobrá. S tebou není žádná sranda. Ale, neudělám ti to jednodušší,“ řekl James a zakousnul se Kate do krku. Ve stejnou chvíli se po něm vrhnul Jacob a strhnul ho z Kate. Všechno se seběhlo strašně rychle. Kate padla k zemi a začala křičet bolestí. Hned byl u ní Jasper, aby ji uklidnil. Ale když vám tělem proudí jed, tak se to moc uklidnit nedá. Emmett mezitím přiskočil k Jacobovi, který Jamesovi ukousl kus ruky.

Najednou se odněkud ze křoví vynořila zrzavá bestie. Victoria. Naběhla zezadu na Jaspera a snažila se ho odhodit od Kate.

„Edwarde!! Tak nám pomoz! Co tam stojíš! Edwarde!“ křičel na mě Emmett. Rychle jsem se vzpamatoval a vyběhl za Jasperem. Strhnul jsem z něj Victorii a společně jsme s ní zápasili.

„Néé!“ zakřičela najednou Victorie a zůstala stát jako opařená. Emmett držel v ruce Jamesovu hlavu. To nám dalo potřebný čas, který jsme využili s Jasperem k tomu, abychom překvapili rozptýlenou Victorii. Skončila stejně jako James. Ve chvíli, kdy kluci zapálili jejich ostatky, jsem přiběhl zpět ke Kate.

„Kate! To né! Musíme ji přenést do domu. Emmette! Jdi za Carlislem. Ať jedou do domu,“ rozkázal jsem a vzal Kate do náruče. „Nesmí se přeměnit,“ zasténal jsem a rozeběhl se k domu.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 18. kapitola: